než odstrašit moskyty. Nějaký komár totiž pod síť vždy proklouzne. Ti malí a dotěrní útočníci neútočí najednou, ale po jednom. Trápí nás každý večer posedlým bzukotem tak dlouho, až nakonec rozespalé a vzteklé zahájíme lov, zabijeme vetřelce a uleháme klidné. Teď konečně budeme spát. Sotva však zhasneme světlo, začne další v pořadí kolem nás provádět svoje piruety a smyčky. Tmu v guest-house rozbíjí petrolejka. Pod nástěnkou v jídelně, kde se na vlhkem pokroucených fotkách usmívají bílé a černé tváře, má oříšková omáčka zvláštní příchuť a matoke, neslaný nemastný banán, rozmydlený do podoby bramborové kaše, je bažinou pro nenasytné mravence. Zuzka otevře poslední masovou konzervu. Přikryje si ústa dlaní a ještě než odběhne na toaletu, stihne při pohledu do útrob voňavé konzervy pronést: „Je celá tvoje.“ Nevolnost neustoupila. Zatímco posléze odpočívá na posteli, střídavě spí a střídavě se budí, jsem jí nablízku. Občas vykouknu otevřeným oknem ven. Tajemnost, klid a náladu, jako by člověk slyšel zpomalený tikot hodin, dokreslují věnečky dýmu stoupající z celé krajiny. Pocit nedávno opuštěného bitevního pole. Avšak utopeni v zeleni těchto míst lidé dřou, dolují hlínu, formují z ní cihly a pálí je v hliněných pecích. Měsíc a hvězdy zdají se být na dosah. Celou noc zvučí zvířata – krávy bučí, psi štěkají, kozy mečí. Konečně se ozve kohout a obloha začne blednout.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242646
Ráno se s dětmi majitelky guest-house vypravím pro vodu. Zhruba dvě stě metrů od domu teče potůček zarostlý rákosím a lopuchy. Děvčata z něj s obtížemi a po dlouhém úsilí naplní kbelíky až po okraj. Dokážou je nést na hlavě tak, že z nich neukápne ani kapka. Kráčejí soustředěně a pečlivě se snaží udržet rovnováhu svých drobných dětských těl. V každé domácnosti je dětem přidělena nejdůležitější úloha, celodenní donáška vody. Už čtyřleté dítě obstarává malý náklad. Na hlavě. Je to víc než praktické, máte volné ruce. Na otázku, jak je možné, že se ugandské ženy pyšní chůzí královen, je jednoduchá odpověď. Zpevněné svaly na šíji, vzpřímený postoj, hlava mírně vzhůru, pohled upřený do dálky, pravá noha střídá levou v jemně kolébavém rytmu – to vše dohromady působí velmi esteticky, vznešeně a žensky. Voda z jednoho vědra je určena na ranní mytí. Obličej se myje tak, aby se neplýtvalo. Nabere se hrst vody a ta se pak roztírá po tvářích. Ručník je zbytečný, protože od rána pálí slunce a obličej rychle schne. Děti ulomí kousek větvičky z keře a rozkoušou její konec na drť. Tak vznikne jakýsi dřevěný štěteček, kterým si dlouho a pečlivě čistí zuby. Zajímavým objektem na dvorku je kuchyňské jádro. Kuchyň tvoří dolík ohraničený třemi stěnami. Leží v něm tři očouzené kameny složené do trojúhelníku. Na ně majitelka postaví hrnec a topí pod ním dřevěným uhlím. Velmi jednoduché zařízení, vymyšlené už v neolitu a vida, dodnes užitečné.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242646
Paní tohoto domu se jmenuje Awa. Pěkná žena. A velmi sdílná. Awa rodila sedmkrát, ale v domě je patnáct dětí. „Většinou nám je na výchovu poslala manželova rodina,“ říká Awa. „Také vychovávám neteř. Když moje sestra onemocněla, vzala jsem ji k sobě. V tomto domě zemřela a zanechala po sobě malou holčičku.“ Awa působí velmi klidně a sebevědomě. Sedneme si k ohni a přijmeme nabízený zelený čaj pěstovaný všude okolo. „Práce v guest-house a patnáct dětí? Jak to všechno stihneš?“ ptá se Zuzka, která se cítí lépe. Sice unaveně, ale zdá se, včerejší nevolnost ustoupila. Awa se spokojeně usměje. „Když děvčata nemají školu, pomáhají mi s vařením. Také chodí nakupovat. Na peníze dávám pozor. Mám dobrého manžela. Je rád, že mám svůj příjem, a když potřebuje peníze, já mu vyhovím. Peníze jsou důležité. V Ugandě žije mnoho dětí u příbuzných. Záleží na rodinách. Jdou tam, kde jsou lepší podmínky, kde mohou dobře jíst a chodit do školy. Já mezi dětmi nedělám rozdíly. Jíme ze stejné mísy, mám je ráda všechny stejně.“ „Ty jsi taky žila u příbuzných?“ „Ne, vyrůstala jsem s vlastní matkou, ta bohužel zemřela.“ „Kde jsi předtím bydlela?“ „Doma přece,“ směje se Awa. „Staré ženy žijí s manželem nebo u nejstaršího syna. Podle naší tradice má ovdovělá matka bydlet u syna. Někteří staří lidé jsou opuštění, protože nemají děti, ale Afričané mají většinou hodně dětí. Hodně jich mají proto, že jich
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242646