96
Slunce obíhat několik planet rozdílných velikostí i chemického složení v jemně vyváženém řádu rychlostí a vzdáleností podle svého vztahu ke sluneční hmotě. Toto fyzické uspořádání se v průběhu miliónů let neustále mění, a sluneční soustava se při tom pomalu vyvíjí čtyřmi rovinami Asija. Vezmeme-li pouze naši vlastní planetu Zemi, stejná evoluční situace se odehrává v miniatuře i zde. Země, která se skládá z atomů a molekul, byla původně částí Slunce. Jako taková byla na počátku vyzářena v ohnivých procesech, které měly nakonec utvořit oblak chladnoucího plynu, jenž se vysrážel v tekutinu a potom v pevnou kovovou a minerální kouli obíhající kolem své hvězdy. Po dlouhém období vychládání se zemský vnitřek postupně rozvrstvil do koule, kde se nejtěžší kovové prvky nahloučily ve středu a lehčí minerály zas na povrchu. Přes toto pevné jádro plulo to, čím minerály a prvky byly ještě ve stavu tekutém, a nad tím burácely horké plynné větry, neboť horko se rozptylovalo do prostoru a sluneční světlo dopadalo na povrch. Za čas zemská koule vychladla natolik, že proměnila své čtyři sféry pevné látky, kapaliny, plynu a záření v relativně mírné živly tedy zemi, vodu, vzduch a oheň. Tento stupeň byl konečnou fází tvořivého sestupu. Zde je Malchut Asija, nejnižší sefira čtyř světů, poslední příčle Jákobova žebříku. Je to místo obratu, další veliký krok vzhůru po rozšířeném velikém stromě bytí v evolučním návratu k absolutnu. Tento krok nastal v posunu od pomalého kovového a minerálního anorganického vědomí vesmíru do zrychlujícího se bdělého vědomí organického života, který se poprvé projevil ve zrození rostlin, jež Země vydala třetího dne stvoření.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242615