Jizvák Jim a další noční můry vykukovaly ze sněhu o pár set metrů dál. K tomu sedlu je to možná nakonec blíže než pět kilometrů. Potěšilo mě, že Pietro zaostával, evidentně s nezvyklým „dopravním prostředkem“ zápasil. Pohyboval se trhaně, brzy na mou maličkost ztrácel desítku metrů, později dvacet, třicet… Počkám na něj na kraji lesa. Tři čtyři metry sněhu udělaly ze vzrostlého lesa polovysoké mlází s nebezpečnými propady, boulemi a pastmi v podobě stromových korun skrytých těsně pod povrchem. Tohle je o zlomení nohy. Z veselého sportu se stala dřina. Už jen vybrat trasu dalo zabrat, pohybovali jsme se kupředu hlemýždím tempem; v našich podmínkách mohla komplikovanější zlomenina znamenat smrt. Kampus sice disponuje lékařskou praxí, ale doktor a učitel biologie v jedné osobě je mezi nezvěstnými. Po rozjařeném sprintu přes pláň okolo školních stavení jsem váhal před každým krokem; hůlky z kvalitního dřeva mi propátrávaly cestu. Každý ukvapený krok mohl být skokem vstříc smrti. Nejsme ani v polovině a vlastně nevíme jak dál. Zahlédl jsem koutkem oka pohyb, ale když jsem otočil hlavu, nic tam nebylo. Zastavil jsem se a měřil si cestu, která nám zbývala k velké skále. Na té seděla sněhová čepice, nakřivo, laškovně, jako čapka, kterou má každou chvilku odvát vítr. „Pietro!“ houkl jsem na společníka, který zrovna obcházel jeden zvlášť nebezpečný úsek. Ital zvedl hlavu: „Co? Našels cestu?“ Kdesi za mnou praská sníh, mám ten zvuk rád, vždycky jsem měl. Vrzající a praskající sníh. „Ani ne. Spíš si myslím, že tudy to nepůjde. Tady si akorát zlámeme kosti. Je to k ničemu!“
Jizvák_KO2_tisk2.indd 97
97
08.03.2018 22:19:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242601