Jizvák Jim a další noční můry vykukovaly ze sněhu o pár set metrů dál. K tomu sedlu je to možná nakonec blíže než pět kilometrů. Potěšilo mě, že Pietro zaostával, evidentně s nezvyklým „dopravním prostředkem“ zápasil. Pohyboval se trhaně, brzy na mou maličkost ztrácel desítku metrů, později dvacet, třicet… Počkám na něj na kraji lesa. Tři čtyři metry sněhu udělaly ze vzrostlého lesa polovysoké mlází s nebezpečnými propady, boulemi a pastmi v podobě stromových korun skrytých těsně pod povrchem. Tohle je o zlomení nohy. Z veselého sportu se stala dřina. Už jen vybrat trasu dalo zabrat, pohybovali jsme se kupředu hlemýždím tempem; v našich podmínkách mohla komplikovanější zlomenina znamenat smrt. Kampus sice disponuje lékařskou praxí, ale doktor a učitel biologie v jedné osobě je mezi nezvěstnými. Po rozjařeném sprintu přes pláň okolo školních stavení jsem váhal před každým krokem; hůlky z kvalitního dřeva mi propátrávaly cestu. Každý ukvapený krok mohl být skokem vstříc smrti. Nejsme ani v polovině a vlastně nevíme jak dál. Zahlédl jsem koutkem oka pohyb, ale když jsem otočil hlavu, nic tam nebylo. Zastavil jsem se a měřil si cestu, která nám zbývala k velké skále. Na té seděla sněhová čepice, nakřivo, laškovně, jako čapka, kterou má každou chvilku odvát vítr. „Pietro!“ houkl jsem na společníka, který zrovna obcházel jeden zvlášť nebezpečný úsek. Ital zvedl hlavu: „Co? Našels cestu?“ Kdesi za mnou praská sníh, mám ten zvuk rád, vždycky jsem měl. Vrzající a praskající sníh. „Ani ne. Spíš si myslím, že tudy to nepůjde. Tady si akorát zlámeme kosti. Je to k ničemu!“
Jizvák_KO2_tisk2.indd 97
97
08.03.2018 22:19:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242601
Dalibor Vácha „Proč?“ Ital vztekle dupl sněžnicí. „Už jsme ušli pořádný kus! K sedlu to nebude o moc dál!“ „A co v sedle? I když bude průchozí, tak co? Tady lesem projdeme sotva my a bez nákladu! Saně by byly bez šance.“ Nemluvě o tom, že nad sedlem budou viset pláně sněhu připravené k sesutí, s nimiž se nechci blíže seznamovat. Ital se rezignovaně rozhlédl: „Jo, máš asi pravdu, kolego. Mít na zádech deset kilo zásob, tak už bych se dávno někde propadnul. A deset kilo by stejně nikoho nevytrhlo.“ „A navíc ředitel tvrdí, že máme při snížených přídělech jídlo na pár týdnů,“ snažil jsem se ho přesvědčit k návratu. Ital vytřeštil oči do nemožnosti, zíral mi nad levé rameno. Nemotorně jsem se otočil. Na huňatém svršku jedné borovice seděla jakási kočkovitá šelma. Neměla srst, ale… šupiny! Co to proboha je? „Nehýbej se!“ slyšel jsem Pietrův hlasitý šepot. „Stůj klidně.“ Ztuhl jsem. Pravá ruka se začala pomalu probíjet oblečením pro pistoli. Rudé, šarlatové oči vyplnily celý svět. Všechen cit se přelil do konečků prstů šátrajících po pažbě pistole. Ještěže mám prstové rukavice a ne palčáky. Pietro se za mými zády polohlasně modlí. Doufám, že se nehýbe. Šupinatá kočka se pohupuje zepředu dozadu, její ocas zase zleva doprava. Hypnotické rudé oči. Ten cvok se modlí nahlas. Do prdele! Do prdele! Něco se zachytilo. Snažím se pistoli uvolnit a moc se u toho nehýbat. Kočka zavrčí a hrbí se. Připravuje se ke skoku! Svět je rozsekán na krátké pláty skla. Skočí! Už skočí! 98
Jizvák_KO2_tisk2.indd 98
08.03.2018 22:19:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242601
Jizvák Jim a další noční můry Trhám pistoli ven, ostrý trn na pažbě mi trhá svetr nebo bundu nebo co… Skáče! Stačil jsem vystřelit, pak do mě narazila hrozná váha a spolu s kočkou jsme se propadli vrstvou sněhu. V ústech železitou pachuť krve. Pistoli… Mačkám znovu spoušť! Ohnivý blesk mi přejel po předloktí levé ruky. Propadáme se hlouběji. Výstřel. Výstřel. Výstřel. Výstřel. Slyším, jak Ital hystericky řve moje jméno a chrlí ze sebe modlitby, jako kdyby ho to mělo ochránit. Kočka se na mě tiskne, nehýbe se. Nemohu se pořádně nadechnout, abych na tělocvikáře houknul, ať zmlkne. Bolest, sníh a krev v ústech, uších, nose… tma. ✳✳✳
Probral jsem se. Bolest mi probíhala celým tělem ve vlnách, zvláště se soustředila v několika klíčových bodech – v levém stehně, na levé straně hrudi a po celé levé tváři až na spánek. Ležel jsem na sněhovém polštáři, z něhož trčely olámané větvičky; nohy mi zatížila mrtvola kočkovité šelmy, která najednou vypadala nějaká malá. Předtím obrovský dravec, a teď, ve smrti? Větší pes, ale těžká je pořádně. Světlo do mé soukromé ledové jeskyně pronikalo nepravidelným otvorem dva metry nade mnou, bylo unavené, šedé. Venku je večer. Kde necítím bolest, tam mrznu. Jak dlouho tu jsem? Proč mě tu Pietro nechal? Mám špatnou koordinaci, snažím se strčit pistoli do kapsy, nemůžu se trefit. Mozek možná pracuje, tělo neposlouchá. Musím se dostat ven, nahoru, pryč od mršiny.
Jizvák_KO2_tisk2.indd 99
99
08.03.2018 22:19:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242601