ŠŤASTNÉ BLUES
čp. 143/1. Maminka Růžena, rozená Krejčíková, často brala syna do divadla. Otcův odchod rodinu krutě zasáhl. Matka zůstala u ovdovělého bratra, syn se přestěhoval k dědovi a v Mladé Boleslavi vychodil 4. a 5. třídu obecnou. Možná že společný osud „syna bez otce“ ho s Ježkem nadmíru sblížil. Růžena Jiráková se později provdala za táborského rodáka MUDr. Ludvíka Fresla, žáka Karla Ondříčka. V Zábřehu na Moravě, kde se Fresl stal lékařem, podporoval kulturní život, což mělo dopad i na K. B. Jiráka. Netrvalo dlouho a nová rodina zamířila do Prahy. Tady K. B. Jirák v Národním divadle slyšel Ostrčilovu hudbu ke Kvapilovu „Sirotku“ a rozhodl se komponovat. Na gymnáziu v Žitné ulici se setkal s profesorem Jiřím Heroldem a jeho prostřednictvím se seznámil s členy Českého kvarteta a s Václavem Talichem, jenž tehdy v kvartetu hrával druhou violu. Vstoupil do Hlaholu, už jako středoškolák sdružil zpěváky vrstevníky a projevil se jako sbormistr. Vyvolal zájem Josefa Suka, u něhož a také u Vítězslava Nováka dále studoval. V ND se šel učit k členu orchestru Knoblochovi hře na bicí nástroje. Původně nezamířil na práva, která skončil v roce 1913 první státnicí, druhé případně doktorátu už zabránila válka, ale ke Zdeňku Nejedlému na hudební vědu. Osm měsíců strávil na studiích u J. B. Foerstera ve Vídni. Poznal také provoz Městského divadla v Hamburku, odkud se vrátil na Štědrý den 1915. Po vzniku republiky působil v Brně a Ostravě, od roku 1919 v Praze. V době nemoci V. Talicha se dostal k dirigování České filharmonie, jako sbormistr Hlaholu Pražského mj. uvedl Beethovenovu „Missu solemnis“. V roce 1920 se dostal na Státní konzervatoř v Praze jako korepetitor a kapelník, krátce nato byl jmenován profesorem kompozice. Výčet jeho žáků je zvučný, Ježek, Slavko Osterc, Iša Krejčí, František Bartoš, Miloslav Kabeláč, Klement Slavický. Stal se uznávaným pedagogem, popularizátorem moderní hudby a obávaným kritikem, organizátorem mezinárodních hudebních setkání, znalcem evropské a světové tvorby. Sám nadále komponoval, v letech 1930 až 1945 působil jako šéf hudebního vysílání Čsl. rozhlasu, což se mu stalo osudným. V roce 1947 byl z rozhlasu propuštěn, zvláště mu byla vyčítána podle něj vynucená účast v organizaci Liga proti bolševismu, i když tzv. očistná komise
— 108 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242566
Od Dvořáka ke konzervatoři a vlastní tvorbě
nakonec „vynesla osvobozující rozsudek“. Nemohl sehnat odpovídající práci, proto odešel učit na tři měsíce do USA, kde už zůstal a odkud bojoval za očištění svého jména a národní cti. „Byla to jediná existenční záchrana, přišla neočekávaně jako blesk z jasného nebe v podobě nabídky zprostředkované mým jediným žákem, který mi zůstal věrným, cizincem M. Leidem-Tedescem,“ psal Išovi Krejčímu v roce 1948, kdy byl Akčním výborem Syndikátu českých skladatelů „podruhé vyřazen z uměleckého života v Československu“. Pozůstalost po jeho dřívějším žákovi, podřízeném a pozdějším programovém řediteli rozhlasu Išovi Krejčímu, skrývá vzájemnou korespondenci posílanou z Chicaga, kde se Jirák usadil a na Rooseveltově univerzitě pedagogicky působil. To však od Ježkových studií na konzervatoři odcházím moc daleko. V té době byl Jirák uznávaným profesorem skladby, řádným členem České akademie věd a umění, hudebním referentem vlasteneckého, legionářského deníku Národní osvobození, dirigentem České filharmonie a dalších těles. „Nebyl typem hovorovým. Jeho povaha nedovolila, aby se otevřel, aby prostě přijímal a zodpovídal jiná mínění. Jeho znakem i zbraní byla ironie často ostrá. Možný výpad po bezelstném hovoru ho činil obávaným. V jeho přítomnosti se každý bezděčně střehl, aby mu neposkytl příležitost k seku. To podvazovalo svobodu zábavy a požitek schůzky: s ním bylo v ovzduší vždy něco nebezpečného. Ale přesto nebo právě proto byl také on vychovatelem generace. Ani jeho nepřátelé mu nemohli upřít velkou inteligenci, i když ji zlehčovali tvrzením, že by mohl stejně dobře vést banku jako být hudebním referentem,“ charakterizoval ho Holzknecht. Jirák znal několik jazyků, myslel věcně a přesně, jeho kritiky nebo stati se vyznačovaly jasnou odborností. Byl opravdu ctěn jako kolega-pedagog Vítězslava Nováka, J. B. Foerstera, Josefa Suka ad. Patřil k předním skladatelům své doby. Zvláštní zálibu měl v dirigování, „k němuž měl sice vkus a předpoklady obecně hudební, ale k němuž přece jen neměl interpretační dispozice, které jsou dány už přírodou,“ soudil Holzknecht a dále psal: „V Jirákovi se pod slupkou chladu skrývala nejspíš citovost, v civilním životě tajená, ale vyznívající v jeho skladbách až mahlerovskou melancholií.
— 109 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242566
ŠŤASTNÉ BLUES
Kouzlo Vánoc u Ježků. Zprava sestra Jarmila Ježková-Strnadová, skladatelova synovce Mirka Strnada drží v rukou babička Františka Ježková, pod ní je její zeť Jan Strnad, nad ním Jaroslav Ježek
Nějaký vnitřní komplex ho ponoukal k touze po moci a vyzbrojil ho do ži vota určitou bezohledností. Když se však naskytla příležitost, dokázal nicméně, že má srdce. Ježka – ačkoli se dost dlouho zdálo, že ho bere s rezervou – dovedl v tisku kladně ocenit, jakmile se objevil na veřejnosti jako jazzový skladatel a ostatní kritika se buď horšila nebo udiveně mlčela; když se Ježek dostal poprvé do Paříže, vybavil ho doporučujícími dopisy význačným osobnostem.“ Mirko Očadlík o Jirákovi v monografii z roku 1941 konstatoval: „Osobnost vyrůstá zásadně a vědomě z duchovního i tvárného řádu české hudby, orientován světově přináší české hudbě podněty a úkoly, jichž velkou část sám také zmáhá. Svou bystrostí postřehu, vyspělostí kulturní a jistotou projevovou reaguje na směry a záležitosti života i umění…Jelikož umění i hudební tvorba je mu záležitostí života a životního rozvoje a růstu, má každá tvůrčí etapa jeho vývoje svou naprostou důslednost.
— 110 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242566