v co největší tajnosti. Rada má klíče ke všem vládním šifrám a ovládá všechny radiostanice.“22) To poslední, o co Gučkov a jeho přátelé stáli, byl příliv ještě horších extremistů ze zahraničí. Sovět ozbrojený všemi těmi telegrafy a vysílačkami však budil dojem, že má v úmyslu přitáh nout do Petrohradu rebelanty i z těch nejzapadlejších končin Rusi. Ještě tentýž týden dorazili první domácí exulanti z vesnic, do nichž je vykázal carský režim, a s nimi i připomínka všeobjímajícího problému kvasícího za hranicemi hlavního města – rolníků a jejich odvěké touhy po půdě. Pozemková otázka byla hlavní výzvou pro kteroukoli vládu uznávající vlastnické právo, protože ji nebylo možné vyřešit, aniž by vel kostatkáři přišli o své pozemky. Navíc doléhala i na Petrohrad, protože armáda byla klíčem ke všem revolučním dohodám a armádu stejně jako obyvatelstvo obecně tvořili převážně rolníci. Spojenci a jejich každodenní požadavky mohli ve srovnání s tímto typem starostí trápit novou vládu asi tak jako roj komárů, ale nebylo možné je ignorovat. Ukázalo se, že starý režim byl spjat s Francií i Bri tánií celou řadou tajných smluv a vemlouvavých příslibů. Nejdůležitější tajné dohody pocházely z roku 1915, kdy se Miljukovovi předchůdci z ministerstva zahraničí vzdali zbylých nároků Ruska na pobřeží Jad ranu: „Tyto dohody nesmíme, prostě nesmíme uznat,“ vykřikl jeden prchlivý člen prozatímní vlády, který vyskočil z křesla, když to slyšel.23) Neméně tajná protihodnota však stanovovala, že přinejmenším v pří padě vítězství připadne Rusku Konstantinopol a Dardanely. Pro Miljukova s jeho dlouholetým zájmem o Balkán byla takováto návnada vším. Možná si už v duchu maloval ruské město na březích Zlatého rohu, když sestavoval oficiální prohlášení o zahraniční politice zveřejněné 7./20. března 1917. „Vláda bude svatosvatě ctít spojenectví, která nás poutají k ostatním mocnostem, a bude neochvějně dodržo vat dohody uzavřené se spojeneckými státy,“ oznámil v něm.24) Málo kdo v tu chvíli věděl, o jaké „svatosvaté“ závazky jde. Ani Miljukovovi nejbližší kolegové rozsazení kolem stolu v nové kanceláři v prostorách Mariinského paláce se netajili svými pochybnostmi, když je obeznámil s detaily. „Vyhrabal jsem ty ‚smlouvy‘ z archivu ministerstva a doplnil svůj referát o podrobné mapy,“ vzpomínal později ministr zahraničí. Sám Lvov však k jeho hrůze označil anexi průlivů za „loupež“ a žádal, aby Rusko to „podvodné“ ustanovení odmítlo.25) V Ispolkomu přitom vládl ještě větší rozruch. Sovět se rozrostl a v polovině března sestával z asi 3 000 zástupců, z nichž většinu tvořili
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242375
delegáti vojenských útvarů. Už jim nestačil ani Tauridský palác (Keren skij měl pocit, že palác „se začínal prohýbat a úpět pod vahou těch obřích lidských vln“)26) a celý cirkus se nakonec musel přestěhovat nejdřív do Michajlovského divadla a poté do námořní akademie na Vasiljevském ostrově. Všechna zasedání sovětu však splývala do jedné velké, bouřlivé, rozvláčné schůze s přestávkami na spánek, které si bez výjimky dávaly na čas. Kdokoli toto zažil na vlastní kůži, si ten cha otický první měsíc vybavoval v mlhavém oparu levného tabákového dýmu a nenaplnitelné touhy po vydatném spánku. Hlavní zlomová linie sovětu už ale neoddělovala krajní levici od ostatních. Masový příliv vojenských delegátů, většinou z útvarů situo vaných v blízkosti fronty, vyústil v nové třenice a novou agendu. Petro hrad sice pořád toužil po příměří, ale tito vojáci v činné službě nehodlali dopustit, aby oběti jejich kolegů na frontě, přinášené nejen v podobě úmrtí, ale i utrpení v širším smyslu a celkového vypětí, přišly vniveč. Jednu agitátorku, Suchanovem považovanou za bolševičku, dokonce během zasedání sovětu málem „rozsápali na kusy“ za to, že pronesla: „Pryč s válkou.“27) Armáda byla faktorem čítajícím více než 7 milionů mužů ze všech koutů říše, jejichž nálada byla stále nevyzpytatelná. Ispolkom, který setrvával v Tauridském paláci, což si nakonec vyžá dalo nasazení vozového parku zajišťujícího kyvadlové spojení se sově tem, znepokojila hrozba fatální roztržky s revolučním hnutím. Jeho členové se vyhýbali obšírnější debatě o válce s výjimkou jednoho krát kého zasedání 3./16. března, jelikož zpočátku sledovali lokálnější a akut nější cíle. Dělníci, jak to vyjádřil Suchanov, který však ve skutečnosti měl na mysli jen svou frakci, „instinktivně cítili“, že celá otázka války „by se mohla ukázat mnohem složitější a plná skrytých úskalí“.28) Ve dru hém březnovém týdnu však už začínalo být jasné, že někdo bude muset promluvit jménem sovětu. Miljukovovi a pravicovému tisku se nesměla ponechat volná ruka. Volyňský pluk, který se před pouhými dvěma týdny připojil k povstalcům jako jeden z prvních, se 12./25. března objevil v Tauridském paláci v plné sestavě s kompletním důstojnickým sborem a kladl sovětským zástupcům na srdce, aby pamatovali na své bratry v zákopech a podpořili setrvání ve válce až do konečného vítěz ství, jako by chtěl všem připomenout jejich povinnosti.29) Ispolkomu dělala potíže formulace příslušného prohlášení. Cíle revoluce z pohledu socialistických členů výboru jednoznačně zahr novaly mír v Evropě. Většina měla přinejhorším na paměti formulaci
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242375
schválenou v Zimmerwaldu, kterou švýcarský předák Robert Grimm zopakoval v polovině března, když prohlásil: „Nejdůležitějším a zcela správným úkolem ruské revoluce je v současnosti boj za mír bez anexí a odškodňování na základě národního sebeurčení.“30) Za zákazem anexí se skrývaly Dardanely. Rozumělo se jím ukončení ruských eskapád na rozděleném území Ukrajiny a odmítnutí francouzských nároků na ztra cené provincie Alsasko a Lotrinsko. Pokud chtěl Ispolkom prosazovat tak tvrdou linii, musel si to nejdříve vyříkat s vojáky. Odpověď sovětu byla zveřejněna 14./27. března v podobě manifestu, hrdě nazvaného Provolání k národům celého světa. Prohlášení objasnilo představy samotných revolucionářů a zároveň mělo přimět evropské vlády k zahájení mírových jednání. „Ruská demokracie svrhla do pra chu odvěkou carskou krutovládu a vstupuje do vaší rodiny národů jako rovnoprávný člen i jako mocná síla v boji za osvobození nás všech,“ oznamovalo všem bratrským národům.31) Už to samo o sobě znechutilo francouzského velvyslance, který si zapsal do deníku, že čeká „na odpo věď germánského proletariátu“.32) Provolání však neudávalo časový rozpis mírových hovorů ani nevybízelo ruské vojáky ke složení zbraní. Petrohradský sovět odsoudil válku a vybízel k „rozhodujícímu výpadu proti nenasytným ambicím vlád všech zemí“, ale ruské pušky s nasaze nými bajonety dál mířily na západ. „Nastal čas na rozhodující střetnutí. Nastal čas, aby lid vzal rozhod nutí v otázce války nebo míru do vlastních rukou,“ prohlašoval sovět. První střety se však měly odehrát na půdě ruské vlády, ledaže by spo jenci přehodnotili své válečné cíle. Sovět zatím mohl jen slíbit, že bude „vzdorovat dobyvatelské politice vládnoucích tříd“, přestože lid už válka unavovala. Nedisponoval pravomocí k uzavření příměří a ne mohl zradit armádu ani vojenské delegáty ve vlastních řadách, které se pokusil uchlácholit ujištěním, že „ruská revoluce se neskloní před ba jonety agresorů a nepodlehne cizí vojenské síle“. Předseda sovětu Ni kolaj Čcheidze zdůraznil tutéž představu 16. března v komentáři, který otiskly Izvestija, když sdělil čtenářům, že se „obracíme k Němcům, aniž bychom odkládali pušky“.33) *** „Takové hovadiny!“ prskal Lenin, když četl aktuální reportáž o pro slovech členů petrohradského sovětu. „Opakuji – hovadiny.“34) Když
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242375