v co největší tajnosti. Rada má klíče ke všem vládním šifrám a ovládá všechny radiostanice.“22) To poslední, o co Gučkov a jeho přátelé stáli, byl příliv ještě horších extremistů ze zahraničí. Sovět ozbrojený všemi těmi telegrafy a vysílačkami však budil dojem, že má v úmyslu přitáh nout do Petrohradu rebelanty i z těch nejzapadlejších končin Rusi. Ještě tentýž týden dorazili první domácí exulanti z vesnic, do nichž je vykázal carský režim, a s nimi i připomínka všeobjímajícího problému kvasícího za hranicemi hlavního města – rolníků a jejich odvěké touhy po půdě. Pozemková otázka byla hlavní výzvou pro kteroukoli vládu uznávající vlastnické právo, protože ji nebylo možné vyřešit, aniž by vel kostatkáři přišli o své pozemky. Navíc doléhala i na Petrohrad, protože armáda byla klíčem ke všem revolučním dohodám a armádu stejně jako obyvatelstvo obecně tvořili převážně rolníci. Spojenci a jejich každodenní požadavky mohli ve srovnání s tímto typem starostí trápit novou vládu asi tak jako roj komárů, ale nebylo možné je ignorovat. Ukázalo se, že starý režim byl spjat s Francií i Bri tánií celou řadou tajných smluv a vemlouvavých příslibů. Nejdůležitější tajné dohody pocházely z roku 1915, kdy se Miljukovovi předchůdci z ministerstva zahraničí vzdali zbylých nároků Ruska na pobřeží Jad ranu: „Tyto dohody nesmíme, prostě nesmíme uznat,“ vykřikl jeden prchlivý člen prozatímní vlády, který vyskočil z křesla, když to slyšel.23) Neméně tajná protihodnota však stanovovala, že přinejmenším v pří padě vítězství připadne Rusku Konstantinopol a Dardanely. Pro Miljukova s jeho dlouholetým zájmem o Balkán byla takováto návnada vším. Možná si už v duchu maloval ruské město na březích Zlatého rohu, když sestavoval oficiální prohlášení o zahraniční politice zveřejněné 7./20. března 1917. „Vláda bude svatosvatě ctít spojenectví, která nás poutají k ostatním mocnostem, a bude neochvějně dodržo vat dohody uzavřené se spojeneckými státy,“ oznámil v něm.24) Málo kdo v tu chvíli věděl, o jaké „svatosvaté“ závazky jde. Ani Miljukovovi nejbližší kolegové rozsazení kolem stolu v nové kanceláři v prostorách Mariinského paláce se netajili svými pochybnostmi, když je obeznámil s detaily. „Vyhrabal jsem ty ‚smlouvy‘ z archivu ministerstva a doplnil svůj referát o podrobné mapy,“ vzpomínal později ministr zahraničí. Sám Lvov však k jeho hrůze označil anexi průlivů za „loupež“ a žádal, aby Rusko to „podvodné“ ustanovení odmítlo.25) V Ispolkomu přitom vládl ještě větší rozruch. Sovět se rozrostl a v polovině března sestával z asi 3 000 zástupců, z nichž většinu tvořili
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242375