100
David Eddings / TAMULI
dříme na Faranových zádech, a podle slunce cesta, která se jevila jako celodenní, trvala ve skutečnosti méně než šest hodin. Princezna Danae během jízdy, jež ve skutečnosti netrvala déle než jeden den, otce budila z praktických důvodů. Když se k nim přidali Pelojci, stouplo množství zásob, které bylo potřeba každou „noc“ opatrně zahodit, a Danae potřebovala, aby jí s tím otec pomohl. „Co jsi dělala se zásobami, když jsme cestovali s Wargunovou armádou?“ zeptal se jí Sparhawk druhou „noc“, která ve skutečnosti trvala asi půl hodiny a odehrála se časně odpoledne onoho nekonečného dne. „Dělala jsem to jinak,“ pokrčila rameny. „Jak jinak?“ „Prostě jsem přebytky nechala zmizet.“ „Nemůžeš to teď udělat stejně?“ „Můžu, ale pak bych je nemohla nechat zvířatům. Kromě toho tak máme možnost popovídat si, aniž by nás někdo slyšel. Vysyp ten pytel obilí pod támhlety keře, Sparhawku. V trávě čeká hejno křepelek. Poslední dobou se moc nenajedly a kuřata zrovna rychle rostou.“ „Chtěla sis o něčem promluvit?“ zeptal se Sparhawk a rozřízl pytel se zrním dýkou. „O ničem konkrétním. Jen mě prostě baví si s tebou povídat a ty máš většinou moc práce.“ „Kromě toho máš příležitost se předvést, viď?“ „Řekla bych že ano. Nebylo by tak úžasné být bohyně, kdybych se čas od času nemohla trochu předvést.“ „Mám tě rád,“ zasmál se Sparhawk. „To je tak milé, Sparhawku!“ vyjekla Danae vesele. „Přímo od srdce, vůbec jsi o tom nepřemýšlel. Mám pro tebe proměnit trávu v levanduli – jen tak, abych ti ukázala, jak mě to potěšilo?“ „Stačí, když mi dáš pusu. Levandulová tráva by mohla zmást koně.“ Večer dorazili do Esu. Dětská bohyně smísila skutečný a zdánlivý čas tak dokonale, že do sebe bez problémů zapadly. Sparhawk byl církevní rytíř, zvyklý na magii, ale jeho představivost se odmítala zabývat myšlenkou, jakou moc má ta rozmarná malá bohyně, která – jak prohlásila během střetu s Azashem v Zemochu – se stvořila vlastní vůlí, a rozhodla se znovu narodit jako jeho dcera. Na noc se utábořili kousek od města, a když pojedli, Talen a Stragen si vzali Sparhawka stranou. „Co bys řekl malému průzkumu?“ zeptal se Pandionce Stragen. „Jak by sis ho představoval?“ „Esos je docela velké město,“ odpověděl světlovlasý Thalesijec, „a zdejší zloději jsou jistě aspoň trochu organizovaní. Myslel jsem, že bychom my tři dokázali od jejich vůdce zjistit užitečné informace.“ „Pozná tě?“ „Pochybuji. Emsat je odsud daleko.“ „Jak víš, že se s tebou bude chtít bavit?“ „Slušnost, Sparhawku. Zloději a vrazi jsou k sobě navzájem neuvěřitelně slušní. Je to tak zdravější.“ „Jestliže tě nepozná, jak bude vědět, že k tobě má být slušný?“ „Existují jisté signály, které pozná.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242278
Duhové paláce / Tamuli – kniha první
101
„Vaše společnost je pěkně složitá, co?“ „Všechny společnosti jsou složité, Sparhawku. Je to jedno z břemen civilizace.“ „Někdy mě ty signály budeš muset naučit.“ „Myslím, že ne.“ „Proč ne?“ „Protože nejsi zloděj. To je další z těch složitých věcí, o kterých mluvíme. Jde o to, že jediné, co máme, je velvyslancův poněkud všeobecný popis toho, co se děje. Já bych raději věděl něco konkrétnějšího, ty ne?“ „Určitě ano, příteli.“ „Co kdybychom se tedy vytratili do Esu a podívali se, jestli něco nezjistíme?“ „Dobrý nápad.“ Převlékli se do nenápadných šatů, odjeli z tábora a udělali si zajížďku na západ, aby přijeli k městu z této strany. Když se přiblížili, Talen se kriticky zahleděl na opevnění a nehlídanou bránu. „Když uvážíš, jak blízko je hranice se Zemochem, jsou nějací bezstarostní,“ poznamenal. „Zemoch už není hrozba,“ nesouhlasil Stragen. „Staré zvyky mizí pomalu, mylorde Stragene, a není to zas tak dlouho, co se Otha vztekal na hranicích s Azashem za zády.“ „Pochybuji, že místní pokládali Azashe za nebezpečného,“ řekl Sparhawk. „Othův bůh neměl nejmenší důvod chodit na tuhle stranu. Zajímal ho západ, protože tam byl Bhelliom.“ „Asi máš pravdu,“ připustil Talen. Esos nebylo velké město, velikostí bylo podobné Lendě ve střední Elénii. Bylo však trochu starobylé, protože na stejném místě stávalo město už od úsvitu věků. Dlážděné ulice byly úzké a křivolaké, a bez zřetelného důvodu vedly na všechny strany. „Jak najdeme část města, kde žijí tví kolegové?“ zeptal se Sparhawk Stragena. „Nemůžeme přece jen tak napochodovat k nějakému člověku a zeptat se ho, kde najdeme zloděje, ne?“ „Postaráme se o to,“ usmál se Stragen. „Talene, běž se zeptat nějakého kapsáře, kde tu mají zloději doupě.“ „Hned,“ zazubil se Talen a sjel z koně. „To mu bude trvat celou noc,“ řekl Sparhawk. „Jedině kdyby byl slepý,“ odpověděl Stragen, zatímco chlapec zamířil k rušné postranní ulici. „Od chvíle, kdy jsme vjeli do města, jsem viděl šest kapsářů, a to jsem se nedíval nijak pozorně.“ Našpulil rty. „Mají trochu jinou techniku. Možná kvůli těm úzkým ulicím.“ „Co s tím mají co dělat ulice?“ „V těsných čtvrtích do sebe lidé narážejí,“ pokrčil Stragen rameny. „Kapsáři v Emsatu nebo v Cimmuře by nikdy neprošlo, kdyby vrazil do klienta tak, jak to dělají tady. Je to sice účinnější, to ano, ale jsou z toho špatné pracovní návyky.“ Talen se vrátil za několik minut. „Je to dole u řeky,“ hlásil. „Jak jinak,“ řekl Stragen. „Zloděje to k řekám nějak přitahuje. Nikdy nepřijdu na to, co to je.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242278
102
David Eddings / TAMULI
Talen pokrčil rameny. „Možná proto, abychom ji mohli přeplavat, kdyby se něco pokazilo. Raději půjdeme pěšky. Na koních přitahujeme moc pozornosti. Na konci ulice je stáj, kde můžeme nechat koně.“ Krátce promluvili s nevlídným stájníkem a dál pokračovali po svých. Zlodějské doupě v Esu byla zapadlá hospoda na konci úzké slepé ulice. Na rezavém háku nad dveřmi visel štít s hroznem vína a na prahu se rozvalovala dvojice statných povalečů, která popíjela pivo z otlučených korbelů. „Hledáme nějakého Djuktu,“ řekl jim Talen. „Proč?“ zavrčel jeden z chlapů podezřívavě. „Pracovní záležitost,“ odpověděl Stragen chladně. „To by mohl říct každej,“ odpověděl neoholený chlap, vstal a do ruky vzal tlustou palici. „Tohle je vždycky tak únavné,“ vzdychl Stragen. Jeho ruka bleskově popadla jílec rapíru a štíhlá čepel se zasvištěním vyletěla z pochvy. „Příteli,“ řekl povaleči, „jestli nechceš mezi snídaní a večeří tři stopy oceli, tak uhneš.“ Jako jehla špičatý konec rapíru se významně dotkl mužova břicha. Druhý pobuda se odplížil ke straně a rukou nenápadně sahal po dýce. „Nedělal bych to,“ varoval ho Sparhawk výhrůžně tichým hlasem. Odhrnul plášť a odhalil kroužkovou košili a jílec meče. „Nevím, kde přesně je teď tvoje snídaně nebo večeře, sousede, ale určitě bych je dokázal odlišit, až budou tvoje střeva ležet na ulici.“ Chlap se zastavil a ztěžka polkl. „Ten nůž,“ zavrčel Sparhawk, „zahoď ho.“ Dýka zacinkala na dláždění. „Jsem rád, že jsme náš malý problém dokázali vyřešit bez větších potíží,“ řekl pomalu Stragen. „Co kdybychom teď všichni šli dovnitř, abyste nás mohli seznámit s Djuktou?“ Hospoda měla nízký strop a podlahu pokrytou shnilou slámou. Svítilo tu několik hrubých lamp, ve kterých se pálil roztavený lůj. Djukta byl nejchlupatější člověk, jakého kdy Sparhawk viděl. Paže i ruce měl pokryté kudrnatou černou kožešinou. Z límce tuniky mu trčely chumáče chlupů, jeho uši a nosní dírky připomínaly ptačí hnízda a vousy mu začínaly hned pod očními víčky. „Co to má být?“ zeptal se. Hlas se linul odkudsi zpoza té rohože, kterou měl na obličeji. „Přinutili nás, abychom je pustili dovnitř, Djukto,“ stěžoval si jeden z hlídačů a ukázal na Stragenův rapír. Djukta výhrůžně přimhouřil prasečí očka. „Nebuď protivný,“ vyzval ho Stragen, „a dávej pozor. Už jsem dvakrát udělal poznávací znamení, a ty sis toho ani nevšiml.“ „Všiml, ale vlézt sem s taseným mečem není zrovna pěkný začátek.“ „Měli jsme moc málo času. Myslím, že nás sledují.“ Stragen zasunul rapír do pochvy. „Vy nejste zdejší, že ne?“ „Ne. Jsme z Eosie.“ „Pěkně daleko od domova.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242278