čí se jedna přes druhou, musí se je pokusit roztřídit podle důležitosti, pokud nemá umřít přímo tady na ulici, hned teď. Co je nejhorší? Že s ní Christian šukal? Nebo že bylo Zenii lhostejné, že je Leonora vidí? Nebo že je všechno ztracené? Že Johan bude muset žít s rozvedenými rodiči, kteří se nenávidí? Ne, byl to ten pohled. Zeniin pohled. To, jak se jí podívala do očí, zatímco Christian zezadu přirážel. Leonoře unikne z úst povzdech, ne slovo, jenom takový pazvuk, ale stopne její paměť a učiní konec tomu hroznému obrazu. Obrazu Christiana se spuštěnými kalhotami, kovové přezky škrábající po podlaze, ten zvuk ji teď právě mučí nejvíc, zařezává se jí do masa. A ta…, tamta…, ta… „Ta ženská,“ sykne Leonora. Ta ženská. Dívala se Leonoře přímo do očí. Největší ponížení ze všech. Něco – Leonora dosud nechápe co –, ale něco jí zabránilo vykřiknout, omdlít, padnout do náruče smrti nebo se vrhnout na Christiana. Ale ano, moc dobře ví, co to bylo. Zkušenost. Zažila to už dřív. Ponížení. Ozvat se k ničemu nevede. To člověk teprve přijde o všechno. V tuhle chvíli ví pouze Leonora a Zenia, co se stalo. Zeniin pohled jasně říkal: jsem tady, vzala jsem si ho, co uděláš? Leonora chápe Zeniin plán. Donutit Leonoru k reakci, aby řvala a křičela a tím ještě víc ztratila na atraktivitě. Dohnat Christiana udělat poslední krok, ven z domu. Pryč z Leonořina života. Leonora přejde na červenou, snaží se to všechno vypudit z hlavy, aspoň na okamžik. Aby byla schopná jasně myslet. Ale nejde to, vnitřním sluchem znovu slyší zvuk střevíčku dopadajícího na podlahu. Zvuk, po kterém Zenia vzhlédla a ušklíbla se na Leonoru, než se opět ponořila do extáze. Leonora utekla, bosky. Musela pryč. Střevíc tam nechala ležet. Skoro si nevybavuje, jak dojeli domů. Řídil Christian, ptal se, jestli se něco stalo. A kde ztratila botu. Co mu na to řekla? Že je unavená a bolí ji hlava. A vzpomněla si na matku. Matka dcerám ne97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242093