město. Obchody byly zavřené a ulice prázdné. Doháněla mě skupina mladíků. Smáli se tak, že jejich smích zahltil celou ulici. Když mě míjeli, jeden po druhém se po mně otočili. Nepřerušili krok ani smích. Byl to naštěstí jen smích, ne výsměch. Zčeřili jen letargii chvíle a zmizeli. Měla jsem na sobě nový kabát od tety z Ameriky. Lehký a teplý. Z velbloudí srsti. Byl to už na první pohled nevšední kabát. Slušivý. V něm mé sebevědomí vzrostlo, bylo povznesené nad nějaké mladíky a jejich smích. Když jsem si po skončení filmu brala kabát ze šatny, někdo mi ho vzal z ruky a pomohl mi při oblékání. Naše oči se setkaly. Líbil se mi, proto jsem se podvolila. Zaujal mě dřív než promluvil. Než se zeptal, zda nemáme společnou cestu, zda mě může doprovodit, než se vnutil otřelými frázemi a octl se po mém boku. Než mě vyvedl do noci. Pouliční lampy, vykrajovaly ze tmy bílé kužele. Rezavé listí ze stromů rozmetával slabý vítr. Věže kostela a Mydlářův dům položily černé siluety na nebeskou báň. A já jsem náhle ten obraz města spatřila poprvé. Řeka voněla podzimem, odnášela spadané listí. Tajil se mi dech nad tou proměnou. Šli jsme vedle sebe a nepoznávala jsem cestu. Nepoznávala jsem ulice, kterými jsem denně chodila ani nábřeží. Ten muž mě vedl jinými chodníky, jinými uličkami, podloubím starých měšťanských domů. Vedl mě bizarními obrazy, které mě uchvacovaly. Město v nich prosvítalo přes temnou modř oblohy. Bylo syté a barevné. To je tím filmem, pomyslela jsem si. Ale nebylo to filmem, bylo to jeho přítomností. Už nevím, nač se mě vyptával, o čem jsme hovořili. Na které stránce otvíral svůj životopis. Měl optimismus v hlase, chvílemi si pobrukoval a dokonce se nezřízeně smál. Až !98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241975