„Veronica už to ví také,“ řekla a následovalo ticho, pak odešla. Na zahradě nikdo nebyl, ale dveře do domu byly otevřené. Gabriel vešel dovnitř a zavolal, jestli je někdo doma. Nakonec objevil v kuchyni Simonettu, seděla u stolu a mlčela, pohled upřený do zdi. Zeptal se, proč má vypnutý telefon, nato zprudka vstala a stoupla si ke dřezu. Aniž se na něho podívala, rozrušeně se zeptala, kde doopravdy byl předevčírem večer, s kým měl tu schůzku. „Co to je za otázku?“ „Někdo vás viděl. A proč jdeš teď tak pozdě? Máš s ní něco?“ „Co?“ „Ano, nebo ne?“ „Prosím tě, uklidni se.“ „Byl jsi zase u Carliny sestry?“ „Existuje něco, co mě k ní váže.“ „Takže přece,“ řekla a odešla z kuchyně, pak vyběhla po schodech nahoru a práskla dveřmi od ložnice. Šel za ní a potichu dveře otevřel, viděl, že leží na posteli. Vysvětlil jí, proč dnes přišel domů o trochu později, a zase odešel. Přede dveřmi Alessiina pokoje se zastavil, byly zavřené. Otevřel, pokoj byl krásně uklizený, avšak nikdo tam nebyl. Vešel dovnitř. Vzduch v pokoji voněl večerní zahradou a světlo venku dávalo tušit, že se co nevidět setmí. Položil se na postel. Otevřely se dveře z ložnice a ticho v předsíni narušily kroky. Simonetta si k němu lehla a on jí vyprávěl, jak náhodou potkal Veroniku. Poslouchala, a když skončil, položila mu svou ruku na jeho. „Proč jsi mi o tom nic neřekl?“ „Protože jsem se bál, že by sis myslela, že s Veronikou něco mám.“
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241948