„Ano, tatínku,“ pousmála jsem se na ně. Otec vstal z křesla a donesl mi dcerku. Láskyplně jsem ji vzala do náruče a přivinula ji k sobě. Když její malá, jasně zelená očka koukla do těch mých, vzpomněla jsem si na Raula. I její vlásky měly ten samý odstín hnědé, jako měl on. „Zůstanete na večeři?“ „Ne, tatínku, pojedeme domů.“ „No dobrá, ale víš, že kdybys chtěla, můžete se sem kdykoliv vrátit,“ pověděl a s rodičovskou autoritou v hlase, což jsem nechápala. Pak si založil ruce za záda a prošel kolem nás do knihovny. Na nic jsem nečekala a po rozloučení s matkou a Rose jsem spěchala, i s Elizabeth v náručí, do svého sídla ve Warwicku. Kočár již čekal před domem. Cesta domů byla zvláštní, ostatně jako vždy. Ale svým způsobem jsem se těšila. Při průjezdu jsem spatřila v zahradách fialové růže, které tu nechal vysadit Raul. Tak moc se mi po něm stýskalo. Ani jeho slib ho nepřivedl zpět domů, ke mně. K Elizabeth. Svou dceru v životě nespatřil a nikdy nespatří. Narodila se záhy poté, co zemřela má sestra. Právě proto jsem uctila její památku tak, že jsem ji po ní pojmenovala. Kdyby se narodil chlapec, jistě bych uctila památku jejího otce. Ano, čas mi vše vzal. Mého manžela, sestru a společně s nimi zmizelo i mé štěstí. Kdybych neměla Elizabeth a Rose, nebyla bych už schopna žít déle na tomto krutém světě.
~ 98 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241924