Page 1

1. Jak uvěznit obludu: produktivní způsob války skutečnosti jen druhořadý král a že Nandové (předchůdci Maurjů), kteří vládnou údolí Gangy, mají slonů ještě daleko víc, rozhodl se stáhnout. V roce 305 př. n. l., po Alexandrově smrti, se jeho někdejší generál Seleukos vrátil k řece Indus, aby se zde postavil Čandraguptovi (v řečtině psaném jako Sandrakottos), zakladateli maurjovské dynastie. Tentokrát Makedoňané zvítězit nedokázali. Seleukos, na kterého sloni zapůsobili ještě více než na Alexandra, souhlasil s tím, že dá Čandraguptovi bohaté provincie v místech dnešního Pákistánu a východního Íránu výměnou za pět set těchto zvířat. Zní to jako špatný obchod pro Seleuka, ale ukázalo se, že jmenovaný měl dobrý úsudek. O čtyři roky později, když jeho muži shromáždili tyto tlustokožce čtyřicet kilometrů od břehů Středozemního moře, sloni rozhodli bitvu u Ipsu, a zachránili tak Seleukovo království v jihozápadní Asii. Tyto nové útočné zbraně udělali na panovníky ve Středomoří takový dojem, že ve 3. století př. n. l. každý, kdo něco znamenal, kupoval či si půjčoval slony, anebo o ně alespoň žadonil. Kartaginský vojevůdce Hannibal dokonce několik desítek slonů vlekl v roce 218 př. n. l. přes Alpy. Války, které se v těchto letech vedly v jižní Asii, se ukázaly být stejně produktivní jako války ve východní Asii a západní Eurasii. Desítky malých států vytvořených v nížině Gangy v 6. století př. n. l. mezi sebou soustavně bojovaly a do roku 500 př. n. l. čtyři velké státy – Magadhsko, Kóšalsko, Káší a Vrdždži – ovládly zbytek. Slavný indický epos Mahábhárata dokonce přišel i s názvem pro tento proces: „rybí zákon“. V časech sucha, říká básník, malé ryby požírají velké.31 Jak se státy v oblasti Gangy rozšiřovaly, nové malé státy se formovaly kolem jejich okraje, v údolí Indu a na Dekánské plošině. V roce 450 př. n. l. přežila v oblasti Gangy už jen jedna velká ryba (Magadhsko) a z jejího slavného, hradbami obehnaného hlavního města Pátaliputry tři po sobě následující dynastie šířily svou moc hlouběji do nitra Indie, až je nakonec přemohli Maurjové. Maurjové budovali armády o stovkách slonů, tisících jezdců a desetitisících příslušníků pěchoty. Bojovali ohromné bitvy a pouštěli se do složitých obléhání. Maurjovské války vrcholily kolem roku 260 př. n. l. – ve stejné době jako války Říma a státu Čchin – velkým vítězstvím krále Ašóky nad Kalingou, o němž jsme se v této kapitole již zmiňovali. „Sto padesát tisíc lidí bylo odvlečeno, sto tisíc jich bylo zabito a mnohonásobně víc [rovněž] zahynulo,“32 zaznamenal Ašóka, a to jenom proto, aby se u vítěze dostavily výčitky svědomí a mohla začít vláda dharmy. Když se podíváme na tento velký obraz 1. tisíciletí př. n. l., těžko se hledá více známek ojedinělého západního způsobu válčení, kromě toho, že Evropané se při boji přibližovali na délku paže, zatímco Asiaté si zachovávali odstup. Od Číny po Středomoří došlo v prvním tisíciletí př. n. l. ke vzniku mnohem větších

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241799


Dál a dál leviatanů, které zdaňovaly a ovládaly své rozrůstající se populace bezprostředněji než kdy předtím. Jejich vládci byli zabijáky připravenými udělat vše proto, aby mohli zůstat na vrcholu. Odváděli stovky tisíc mužů do armády, podrobovali je tvrdému výcviku a pak je posílali usilovat o rozhodná vítězství, kterých se dosahovalo krvavými a energickými čelními útoky. V Asýrii, Řecku, Římě a Číně přicházel rozhodující úder obvykle od těžké pěchoty. V Persii a Makedonii hrálo větší úlohu jezdectvo. V Indii to svěřovali slonům. Avšak od jednoho konce oblasti šťastných zeměpisných šířek k druhému se v 1. tisíciletí př. n. l. odehrával tentýž základní příběh. Na Západě dostal tento příběh Římany do Říma; na Východě dostal Číňany do Čchang-anu a Indy do Pátaliputry. Všechna tato místa byla svým způsobem podobná: ne moc demokratická, ale mírumilovná, stabilní a prosperující. „Uvězňování“, ne kultura, bylo hnací silou a vytvářelo produktivní způsob války, nikoli však způsob západní.

DÁL A DÁL Řím, Čchang-an a Pátaliputra měly před sebou pořád ještě dlouhou cestu k Dánsku. Římané ukřižovávali zločince a pro zábavu nechávali gladiátory, aby se navzájem zabíjeli; Číňané a Indové se shromažďovali, aby zhlédli veřejné bití a stínání. Mučení bylo všude legální a otroctví hojně rozšířené. Šlo o místa plná násilí. I přesto však z důkazů, které jsme viděli v posledních dvou kapitolách, vyplývá, že starověké říše urazily dlouhý kus cesty od Samoy. Z antropologických a archeologických statistik plyne, že zhruba 10–20 % lidí umíralo ve společnostech doby kamenné násilným způsobem; historická a statistická data ukazují, že jen asi 1–2 % světového obyvatelstva 20. století zemřelo násilnou smrtí. Riziko násilné smrti v maurjovské říši, římské říši a říši chanské se muselo pravděpodobně nacházet někde mezi moderními 1–2 % a pravěkými 10–20 % a můj odhad (a vzhledem k téměř úplnému nedostatku kvantifikovatelných informací to může být jenom odhad) je, že se blížilo spíše k nižšímu než k vyššímu okraji této škály. Myslím si to s ohledem na numerické modely, které jsem vytvářel ve svých dvou nejnovějších knihách: již zmíněné Proč Západ vládne – prozatím a The Mea‑ sure of Civilization (Měřítko civilizace). V nich jsem počítal hrubý index sociálního vývoje, jenž měří schopnost společností organizovat se a uskutečňovat nejrůznější záměry. Sociální vývoj neodpovídá přesně síle leviatana, ale dost se k ní blíží. Hodnoty tohoto indexu ukazují, že v době bitvy u Graupijské hory v roce 83 n. l. byl římský sociální vývoj zhruba na stejné úrovni, na niž se západní

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241799


Míra násilných úmrtí (%)

1. Jak uvěznit obludu: produktivní způsob války

Doba kamenná

Starověké říše

20. století

Období

Graf 4: Jak daleko je to do Dánska? Můj odhad míry násilných úmrtí, zachycující rozpětí pro každé období (10–20 % pro dobu kamennou, 2–5 % pro starověké říše a 1–2 % pro 20. století) a jejich středový bod.

Evropa znovu dostala počátkem 18. století. Vývoj v Číně dynastie Chan měl vrchol o něco níže, zhruba tam, kde se západní Evropa ocitla v závěru 16. století, kdy se začal proslavovat Shakespeare. Maurjovský vývoj měl vrchol ještě níž, zhruba na úrovni, kam se západní Evropa dostala v 15. století. Z těchto hodnot podle mne vyplývá, že ačkoli se starověké říše nestaly Dánskem, dostaly se tam, kde se západní Evropa nacházela mezi lety 1450 a 1750. A pokud je tento předpoklad správný, můžeme prohlásit, že míra násilných úmrtí v Římě, říši dynastie Chan a říši maurjovské byla srovnatelná s touto mírou v 15.–18. století v západní Evropě, což nám ukazuje k hodnotě nad 2 %, ale pod 5 % (graf 4). Jde samozřejmě jen o velmi hrubý odhad, kde je na sebe navzájem navršeno mnoho „pokud“. Přinejmenším musely existovat ohromné odchylky uvnitř starověkých říší i mezi nimi. V době, kdy Řím ve 3. století bojoval s Kartágem, se riziko násilné smrti mohlo blížit spíše 5 % než 2 %. Zpátky k 5 % se pak tato hodnota mohla vrátit během bouřlivého 1. století př. n. l. Avšak v 2. století n. l., které Gibbon vyzdvihl jako zlatý věk Říma, se zdá být pravděpodobnější hodnota na spodním okraji škály 2–5 %. Chanská říše ani říše maurjovská se zřejmě tak daleko nedostaly a míra násilných úmrtí v hůře zdokumentované parthské říši mohla klidně zůstávat nad 5 %. Ale celkový závěr musí znít, že v druhé polovině 1. tisíciletí př. n. l. měly všechny starověké říše dobře našlápnuto směrem k Dánsku. Míra násilných

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241799

K čemu je dobrá válka? (Ukázka, strana 99)  
K čemu je dobrá válka? (Ukázka, strana 99)