moc nevídali. Zalezl jsem a zavřel za sebou dveře, než si mě někdo stačil všimnout. Donesl jsem kufřík nahoru a položil ho na stůl. Když jsem ho otevřel, Trixie protáhla obličej. „Příčí se mi už pouhé pomyšlení na tu věc,“ prohlá sila. „Vůbec by tu na zemi neměla být a už vůbec by s ní neměli obchodovat takoví…“ „Jako jsem já?“ zeptal jsem se, hned jak se zarazila. Opatrně jsem lebku vytáhl z pěnového obložení kufříku a obdivoval ji. Byla očividně velmi stará, za žloutlá věkem a dokonale hladká, jako by prošla tisíci rukou nenasytných uctívačů. A tak to ve skutečnosti asi i bylo. Chápal jsem, proč to řekla a co tím myslela, ale i přesto to od ní bylo dost hrubé. „Víš, jak to myslím,“ řekla. „Není to správné.“ „Potřebujeme ji,“ namítl jsem. „Včera jsi proti tomu nic neměla.“ „Včera večer jsem ji neměla přímo před očima,“ pro hlásila. Asi na tom něco bylo. Vrátil jsem lebku zpátky do kufříku a zavřel ho. „Hele,“ začal jsem, „pokud nechceš, nemusíme to podnikat.“ „Nechci,“ odvětila. „Ale musím. Musíme si s domi nionem o Bianakithovi promluvit a stejně tak potře buji vědět, proč mě včera ignoroval.“ „Trixie,“ řekl jsem a pečlivě volil slova, „pokud s te bou z nějakýho důvodu nechce mluvit, z jakýhokoli důvodu, tak asi nebude moc nadšenej z toho, co hod láme províst. Uvědomuješ si to, že jo?“ Povzdechla si a odhrnula si vlasy z obličeje. Dnes je měla rozpuštěné a vypadala naprosto neodolatelně.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241776