Taxikář jim nanosil kufry dovnitř a domovnice jim pomohla protáhnout je úzkými dveřmi a pak dveře podržela, aby jimi mohli projít Max s Annou. Ti nemohli uvěřit vlastním očím. „Tati!“ řekl Max. „Neřekl jsi nám, že tu je výtah!“ „Tady je to namouduši velkolepé,“ prohlásila Anna. Tatínek se rozesmál. „Řekl bych, že trochu přeháníš,“ poznamenal. Ale Annu s Maxem nadšení neopustilo, ačkoli výtah strašně skřípal a vrzal a do nejhořejšího patra se sunul jen pomalu. Nakonec se zatřásl a se zaduněním se zastavil, a ještě než stihli všichni vystoupit, rozletěly se naproti nim dveře bytu a za nimi stála maminka. Anna a Max vyběhli za ní a nastal velký zmatek, kdy se objímali a zároveň se jí snažili povědět všechno, co se stalo za tu dobu, kdy se neviděli, a pak přišel tatínek s kufry a políbil maminku, do toho se ještě objevila domovnice se zbylými zavazadly a za chvíli byla těsná chodba zarovnaná jejich taškami, až málem nemohli projít. „Pojďte dovnitř do jídelny,“ řekla maminka. Jídelna byla tak malá, že se do ní vešel jen stůl a skoro nic dalšího, ale bylo rozsvíceno a prostřeno k večeři a všechno to vypadalo velmi lákavě. „Kam si mám pověsit kabát?“ ozval se tatínek z předsíně. „Za dveřmi je věšák,“ zavolala maminka a skočila do řeči Maxovi, který hlasitě vyprávěl, jak málem nastoupili do špatného vlaku. Pak zaslechli ránu, jako když někdo o něco zakopne, a tatínek zdvořile pozdravil: „Dobrý večer!“ Slabý závan spáleniny, kterého si Anna všimla už při příchodu, najednou zesílil. Ve dveřích se objevila malá zachmuřená osoba. „Smažené brambory jsou úplně na uhel,“ oznámila s očividným potěšením. „ Ach, Greto…!“ vykřikla maminka. Pak vysvětlila: „Tohle je Grete, je z Rakouska. Přijela do Paříže na rok, aby se naučila francouzsky, a bude mi pomáhat s domácími pracemi.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241745
Grete podmračeně potřásla rukou Maxovi a Anně. „Už jste se něco francouzsky naučila?“ zeptal se Max. „Ne,“ odvětila Grete. „Francouzština je hrozně těžký jazyk. Někdo se ji nenaučí nikdy.“ Pak se obrátila k mamince. „Tak já si jdu lehnout.“ „ Ale Greto…“ namítla maminka. „Slíbila jsem matce, že ať se bude dít cokoli, dám si záležet, abych se vždycky pořádně vyspala,“ řekla Grete. „Vypnula jsem plyn pod bramborami. Dobrou noc vespolek.“ A odešla. „No tohle!“ prohlásila maminka. „Ta holka je nadobro k ničemu. Ale to nevadí, je hezké, že si můžeme svou první večeři v Paříži dát společně bez někoho dalšího. Ukážu vám, kde budete spát, a než se zabydlíte, usmažím nové brambory.“ Jejich pokoj byl vymalován škaredou žlutou a na dvou postelích byla žlutá prostěradla. V rohu stála dřevěná skříň. Kromě žlutých záclon a lampy se žlutým stínítkem byly v pokoji už jen dvě židle – žádné další vybavení tam nebylo. Popravdě by se do pokoje už další nábytek ani nevešel, protože byl podobně malý jako jídelna. „Co je vidět z okna?“ ptal se Max. Anna vyhlédla ven. Čekala, že uvidí ulici, ale místo toho měla před sebou malý dvorek ze všech stran obklopený zdmi a okny. Vypadal jako hluboká studna. Podle rachotu poznala, že někde pod nimi jsou asi popelnice, ale nedohlédla na ně. Když zvedla oči nahoru, viděla jen zubatý obrys střech a nebe. Bylo to úplně jiné než Gasthof Zwirn i než jejich dům v Berlíně. Vybalili si pyžamo a zubní kartáček, dohodli se, čí bude která postel, a vyrazili na průzkum bytu. S jejich pokojem sousedil tatínkův pokoj. Byla v něm postel, skříň, židle, stůl, na kterém ležel tatínkův psací stroj, a okno, z nějž byl výhled do ulice. Z tatínkova pokoje vedly dveře do pokoje, který vypadal jako maličký obývák, ale bylo v něm poházeno nějaké maminčino oblečení.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241745
„Myslíš, že tohle je maminčin pokoj?“ zeptala se Anna. „To těžko, není tady postel,“ opáčil Max. Byla tu jen pohovka, stoleček a dvě křesla. Pak si Max pohovku prohlédl pořádně. „Je to taková ta zvláštní pohovka,“ zjistil, „podívej se.“ Zvedl sedadlo. V úložném prostoru bylo uskladněné povlečení, peřiny a polštáře. „V noci si z ní maminka udělá postel, ale přes den tady může být obývák.“ „To je mazané,“ uznala Anna, „pak se ten pokoj dá použít hned dvakrát.“ Opravdu bylo potřeba prostor v bytě využít co nejlépe, protože ho nebylo mnoho. I balkon, jenž zněl z vyprávění tak velkolepě, byl nakonec spíš římsa obehnaná kovaným železným zábradlím. Kromě jídelny už byl v bytě jen maličký pokoj, ve kterém spala Grete, ještě o něco mrňavější koupelna a malá kuchyně, v níž našli maminku s tatínkem. Maminka míchala něco v misce, celá rudá a rozčilená. Tatínek vyhlížel z okna. Tvářil se znepokojeně a nesouhlasně, a když vcházely do místnosti, uslyšely ho děti říkat: „Snad není potřeba si s tím přidělávat tolik starostí.“ Kuchyně byla celá zakouřená. „Jistěže je to potřeba!“ odpověděla maminka. „Co budou asi děti jinak jíst?“ „Sýr se skleničkou vína,“ odpověděl tatínek a děti vyprskly smíchy, kdežto maminka si postěžovala: „Ty jsi tak hrozně nepraktický!“ „Nevěděla jsem, že umíš vařit,“ poznamenala Anna. Nikdy předtím maminku v kuchyni neviděla. „Za pět minut to bude hotové,“ houkla maminka a dál rozčileně míchala. „Jémine, brambory…!“ Málem se zase spálily, ale tentokrát je ještě stačila zachránit. „Dělám vám smažené brambory s míchanými vajíčky – to máte přece rádi, ne?“ „Báječné,“ řekl Max.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241745