98
GRAMOFON, FILM, TYPEWRITER
prodlévání je bez užitku. Ten přístroj se řídí, jak už vám musí být jasné, přesně podle skutečného průběhu času, takže my bychom na tomto místě mohli znovu něco uslyšet v nejlepším případě až teprve tehdy, když se Eckermann týž večer po divadle znovu objeví u Goetheho. A já už nemám čas tu do té doby čekat.“ „A jak to přijde,“ zeptal se Böffel, který trochu pochyboval, „že jsme mohli naslouchat právě tomuto hovoru?“ „To je náhoda,“ odtušil Pschorr. „Podmínky, především struktura přístroje a jeho umístění, se náhodou sešly tak, že bylo možné zachytit účinky zrovna tohoto tónového kmitání a žádného jiného. Já jen zohlednil to, že Goethe seděl, a místo jeho křesla.“ „Prosím, prosím! Abnossahu!“ (Pomkeová byla jako v opojení, téměř bakchickém. Oslovila ho křestním jménem, což se ještě nikdy před tím nestalo.) „Zkuste to přece ještě na jiném místě! Nemohu se toho dost naposlouchat – i kdyby to bylo jen pouhé chrápání!“ Abnossah skryl přístroj do kufříku a zaklapl jeho zámky. Velmi však zbledl: „Moje milá Anno… moje nejmilostivější,“ opravil se: „– až jindy.“ (Útroby mu sžírala žárlivost na starého Goetha). Böffel se opět zeptal: „A šlo by to se Schillerovou lebkou? Tím by se přece rozhodl spor o to, jestli je to ta pravá!“ „Jistě,“ řekl Abnossah, „třeba kdybychom uslyšeli Schillera říkat s vídeňským přízvukem: ,Á co tákhle šáálek káávy?‘, pak by to nebyla Schillerova lebka. – Přemýšlel jsem o tom, zda by se ten vynález ještě dal vylepšit. Mohl bych možná sestrojit průměrné hrdlo, které by šlo vyšroubovat, tak jako operní kukátko, a nastavit je tak na všechny možné druhy kmitání. Pak bychom mohli uslyšet znovu promlouvat antiku i středověk a poznat správnou výslovnost starých jazyků. A ctění spoluobčané, kteří říkali nahlas nepřístojné věci, by mohli být vydáni policii.“ Abnossah nabídl Pomkeové rámě, a oba odešli na nádraží. Opatrně vstoupili do čekárny, ale lokálně známá sestra již byla pryč. Abnossah řekl: „Co kdyby mi přenechala hrdlo svého proslulého bratra? Ale ona to neudělá, bude namítat, že prostý lid ještě nedozrál a inteligence zase postrádá hlubokou úctu prostého lidu, a tak se nedá nic dělat. Milovaná! Milovaná! Neboť (och!) právě to! To jste! To jsi! Ty!“ Ale Pomkeová vůbec neposlouchala. Zdálo se, že se zasnila.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241648