Jindřich Malšínský
následoval jeho ženu, a nechali ho tady v tom nepřehledném lidském mraveništi samotného. K myslivosti mu stačilo, že chodil s flintou na rameni a rozhlížel se kolem sebe. Sotva vešel do lesa, uviděl zelenou sukni v hnědém kožíšku, s černou vlněnou šálou na hlavě a dvakrát omotanou kolem krku. „Pozdrav pánbůh, Kropáčková. Vy jste si dnes přivstala.“ „Dejštopánbůh, Libore. Nemohla jsem dospat, a tak jsem si řekla, budeš čučet bez užitku doma, zajdi do lesa na borůvky. Však víš sám, každá koruna k důchodu dobrá a nějaká houba do bramboračky taky.“ „Já vám do košíku přidám krásnýho borováka. Našel jsem ho u krmelce. Je trochu okousanej od slimejšů, ale jinak všechna čest stranou.“ „Děkuju ti, hochu, moc ti děkuju. Jak vidím, tak sis vzal s sebou doprovod.“ Chudomelka se otočí a za ním v trávě opatrně zvedá rosou omočené pacičky Tobiáš. „Neříkal jsem ti, že máš čekat doma, pitomče?“ sehnul se a strčil mokrého kamaráda pod bundu. Popošel pár kroků, zastavil se a naslouchal. Kdesi v dáli bylo slyšet, jak datel bubnuje zobákem na kmen stromu. Klepání přerušila veverka, která přeskočila z větve na větev a čekala, co bude dál. Chudomelka se posadil na pařez, Tobiáš vystrčil hlavu a snažil se vyskočit na zem. „Tak pojď, brácho.“ Tobiáš se porozhlédl a šup ke špičatému čumáčku s kuličkami místo očí. Chtěl se s ním seznámit, ale najednou byla před ním pichlavá koule. Mňau! Zakňučel, když ho chtěl popostrčit, a olízl si pacičku. „Nebreč! Já ti ji pofoukám a popojedeme.“ — 98 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241454