Bašta sahá kolem krku, nahmátne šňůrku, vytáhne ji zpod umělohmotného krunýře. Něco se na ní kinklá, přívěsek. Je to hrot. Bronzový to je! Co je to? Nožejk? Hlavice šípu. To našel v řece muj Kájin. To bude po Avarech. Po Hunech teda. Ahá! Tehdá třeba přitrhla hunská jízda, podřezali a postříleli šípama půl vesnice, druhá půlka lidí se schovala po lesích. No, Hunové vodtáhnou, naši se vrátěj. Řek bych, že bulej hlavně ženský, mužové se vozbrojujou. A co pak? No nic, jede se dál. Na tohle sme zvyklý, ty vole, ne na voživovací stroje, co sem tahaj z EU. Souhlasíš? No jasně! A tys nám výhodně prodal káru, a tim si přispěl na novej hospic. Dobrym skutkem mažeš svý neuvážený činy. Seš teda dobrej člověk, plácne staroch tátu. Helejte, vykřikne táta a vstane. Mně se s váma dobře povídá, ale já se teda pudu mrknout ke svý káře, jo? A mí hoši sou na sluníčku tady už docela vyuzený! Sedni. Ne. Písknu a sou tu mí kucí, co myslíš? Uklidněte se. No, klidnej vcelku sem, ale hlavní potíž je s personálem, víš. Čechy Čechům, vo tom žádná, ale Češi už sou rozmazlený, klíďo voživováky a prodlužováky nasaděj i u těch, co už jim čouhá parte z prdele. Ale já našel řešení. Vážně? A jaký? Mám Ričína a jiný, co sou na vokreskách a jistěj, co se kde šustne. A vyčíhávám ňáký lidičky, co už se se smrtí rádi, neradi kámošej a co už jim v těch jejich zkurvenejch režimech a na těch 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241421