nebránili lidem v odjezdu za hranice. Díky tomu se až na výjimky prchalo přes legální hraniční přechody. Víza bez velkých potíží vydávalo vojensky neutrální Rakousko, naproti tomu německá vláda měla obavy z reakce ruské armády a víza v dramatických dnech a týdnech po invazi téměř nevydávala. Davy Čechů tak mířily na jih do Rakouska. Tamní ministr vnitra Franz Soronics 10. září 1968 referoval, že v záchytných táborech na území Rakouska se zaregistrovalo během prvních dvaceti dnů po invazi víc než 86 tisíc československých občanů. Provoz na hranicích byl velký.10 Jirous později prohlásil, že také napřed „považovali s Věrou za samozřejmé, že budou emigrovat“. Není už ale jasné, jak dlouho pro ně tahle samozřejmost trvala. Určitým problémem bylo, že Jirous pořád ještě neměl cestovní pas, a jak později vzpomínal, ani si jej nesnažil zařídit, a Věra ho k tomu podle všeho výrazněji netlačila. Později přičítal absenci cestovního pasu své „těžce traumatické“ nechuti obcházet úřady nebo i jen napsat úřední dopis. Patrně hlavní potíží ale byla nejistota, nakolik do ciziny skutečně chtějí. Jirous neuměl cizí jazyky a soustavněji se je zatím neučil. Jan Ságl vzpomíná, že ti, kdo skutečně chtěli emigrovat – jako Dušan Kadlec, Karel Voják nebo jejich další kamarád Dalibor Veselý –, nevedli žádné dlouhé řeči, prostě se sebrali a odjeli. Naproti tomu Ságlovi a Jirousovi vedli hovory o emigraci po příjezdu okupačních armád skoro pořád, odhodlání ovšem bylo o to menší. „Nakonec to obvykle skončilo u závěru, že jsme tu byli dřív než bolševici, tak ať jdou do prdele oni,“ říká Ságl. Podstatný byl ale pro ně také pocit, že se dala v Československu i po okupaci pořád dělat spousta zajímavých věcí. Československý parlament sice už na podzim 1968 v rámci ústupků okupantům zrušil paragraf o nepřípustnosti cenzury a zároveň zřídil nový cenzurní úřad – Úřad pro tisk a informace, který měl hlídat, aby nebyly zveřejňovány „žádné informace protiřečící státnímu zájmu“, jak se psalo v odůvodnění. Několik týdnů nato začalo zakazování kritických časopisů.11 Navenek však změna celkové atmosféry nepřišla naráz. Sovětští komunisté, pod jejichž taktovkou se politické změny po invazi odehrávaly, si počínali chytře, nesnažili se o žádný rázný řez, rychlé potlačení svobod a tím i zákaz nekonvenční kultury. Neusilovali dokonce ani o okamžitou výměnu populárních lidí v čele státu. Vše probíhalo postupně, takže pocit, že stále zbývá spousta prostoru pro svobodné vyjádření, byl celkem normální. To se týkalo i Primitives, kteří si v prosinci zahráli na II. Československém beat festivalu opět v Lucerně. Zorka Ságlová ušila kostýmy, Věra pokreslila obličeje muzikantů symboly planet. Opět měli ohňovou show a pocit celkem obstojné umělecké svobody. V polovině listopadu poslal Padrta Jirouse se Ságlem jako reportéry do Bratislavy na první bienále mladých zvané Danuvius 68. I to bylo poznamenané svobodou předchozích měsíců. Jak si můžeme přečíst v Jirousově recenzi ve Výtvarné práci, zaujala ho třeba expozice výtvarníka Stanislava Filka. Byla umístěna do malé místnosti s podlahou ze zrcadlových dlaždic a stěnami se závěsy z igelitu, proloženými pruhy z plexiskla a zrcadel. Na dvou protilehlých 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241420