Na ten útok se Max zvedl, obličej bledý rozrušením a zlostí. Stáli proti sobě po obou stranách stolu, Martial slyšel supivý dech vězně i stejně těžký svůj. „A co ten chlap, co jste ho zabil!“ zakřičel. „Nechal jste ho umřít na předávkování, abyste ho obral o prachy.“ „To není pravda!“ ohradil se Max, z očí mu sálala nenávist. „To mě obvinili ostatní. A pak, on neumřel na předávkování.“ „To tedy ne,“ zasmál se Martial. „Zbavil jste se těla tak, že jste ho hodil do kanálu. A on se utopil. V plicích mu našli vodu.“ Měřili se pohledem v naprostém tichu, bylo slyšet jen jejich dech prodchnutý prudkostí. „Co vy tomu můžete rozumět?“ vyštěkl Max s pohrdavým výrazem. Martial pomalu přikývl. „Ano, co tomu mohu rozumět?“ Max měl pravdu. Mohl mluvit o babičkách vyděšených modřinami způsobenými škrtidlem na pažích dětí, které vychovaly. A on, Martial, o bratrech, kteří jsou každý jiný. To nebylo totéž. Jeho úvahy přerušil drsný Maxův hlas. „Když jste o tom věděl, proč jste si mě k sobě vzal?“ Proč? Protože kdyby byla jedna šance z tisíce… Jedna z miliónu. Z miliardy. Že se z toho Max dostane. Že telefon přestane zvonit. Že Serge bude zase jako dřív. Kdyby existovala jen tahle šance… Martial s námahou polkl, nasál velký doušek vzduchu a usilovně se snažil o úsměv na znamení klidu. „Protože,“ řekl.
…
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241377