Na ten útok se Max zvedl, obličej bledý rozrušením a zlostí. Stáli proti sobě po obou stranách stolu, Martial slyšel supivý dech vězně i stejně těžký svůj. „A co ten chlap, co jste ho zabil!“ zakřičel. „Nechal jste ho umřít na předávkování, abyste ho obral o prachy.“ „To není pravda!“ ohradil se Max, z očí mu sálala nenávist. „To mě obvinili ostatní. A pak, on neumřel na předávkování.“ „To tedy ne,“ zasmál se Martial. „Zbavil jste se těla tak, že jste ho hodil do kanálu. A on se utopil. V plicích mu našli vodu.“ Měřili se pohledem v naprostém tichu, bylo slyšet jen jejich dech prodchnutý prudkostí. „Co vy tomu můžete rozumět?“ vyštěkl Max s pohrdavým výrazem. Martial pomalu přikývl. „Ano, co tomu mohu rozumět?“ Max měl pravdu. Mohl mluvit o babičkách vyděšených modřinami způsobenými škrtidlem na pažích dětí, které vychovaly. A on, Martial, o bratrech, kteří jsou každý jiný. To nebylo totéž. Jeho úvahy přerušil drsný Maxův hlas. „Když jste o tom věděl, proč jste si mě k sobě vzal?“ Proč? Protože kdyby byla jedna šance z tisíce… Jedna z miliónu. Z miliardy. Že se z toho Max dostane. Že telefon přestane zvonit. Že Serge bude zase jako dřív. Kdyby existovala jen tahle šance… Martial s námahou polkl, nasál velký doušek vzduchu a usilovně se snažil o úsměv na znamení klidu. „Protože,“ řekl.
…
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241377
Iseult pracovala na postsynchronech v jednom připitomělém americkém seriálu, kde dabovala jistou Jennifer, stejně blonďatou, tvrdou a protřelou, jako ona byla černovlasá, něžná a očividně upřímná. Martial ji občas doprovázel do nahrávacího studia. Jelikož měl moc dobré oko, všiml si hned sebemenší odchylky mezi hlasem své přítelkyně, příliš zaměstnané četbou textu ubíhajícího plnou rychlostí, a pohybem Jenniferiných dužnatých rtů. Jeho soud byl ostatně okamžitě potvrzen konečným verdiktem režiséra: „To nehraje. Začnem znovu.“ A Iseult začínala znovu. Desetkrát, dvacetkrát. Až znala tu repliku natolik, že si mohla dovolit mrknout jedním okem na pásek a druhým na obraz. Mezi dvěma záběry se obracela k Martialovi a vzdychala: „Připadá mi, že jsem stará poškrábaná deska.“ Někdy protestovala: „Ten text je moc dlouhý. Když se pokouším ho sledovat, tak se vyřídím a pak mám nervózní a trhavý přednes, který Jennifer nemá. Americká angličtina je proti francouzštině dost strohá. Musí se to proškrtat.“ Úloha byla snazší, když se Jennifer otočila zády, ale většinu času samozřejmě hrála zepředu a nejčastěji v detailu. Ale to nevadí, tenhle seriál, který měl už značný počet dílů, bude na dlouhou dobu zlatý důl. „Ovšem jen když to producenti nezarazí, nebo některého scenáristu nenapadne zrušit Jennifer,“ žertovala Iseult, přece jen trochu s obavami. Když bylo po nahrávání, chodili na croque-monsieur do hospůdky, jejíž vyhlášený věhlas plynul z toho, že bývala hnízdem surrealistů. Byla stísněná a temná, narvaná, vzduch plný hovoru a tabáku, stěny ověšené spoustou fotek s věnováním. Pomalu všude byly vystaveny neobvyklé předměty, které přišly 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241377
o svou původní funkci. Hotová kramárna, jíž se plížily tři nebo čtyři kočky hospodského. Po velmi příkrém schodišti z holého dřeva stoupali Martial se svou družkou do patra, klidnějšího a méně zakouřeného. Někdy liduprázdného. Sotva se posadili, měřil jí puls. „Dvaapadesát,“ říkal obdivně. „Jako předevčírem.“ Iseult se smála. S ní se Martial cítil dobře. Byla to kámoška, které, jak se domníval, může říct všechno. Povídat jí o svých starostech se Sergem i o svých tvůrčích úzkostech. Informoval ji o své práci; kdo se o ni z jeho blízkých kromě ní opravdu zajímal? Belmondo, ale ten se objevil zřídka. Odette, ale o ní už neměl zprávy, leda vzdáleně, od Danielle, jež se s ní i dál stýkala. William, ale nebyl ten vzhledem k jejich přátelství příliš shovívavý? Od té doby, co skončilo zkoušení, přestal Martial dělat náčrtky herečky na nepálský papír, ale sliboval si, že s nimi zase začne, jakmile se hra bude hrát na festivalu ve Spa. Termín se blížil, ale bylo lepší o tom nemluvit. „Momentálně kreslím tuší na sklo. Je to stará technika, dost oblíbená v Africe, ale u nás málo používaná.“ Když se to tak vezme, nikdy se žádné jiné ženě tak nesvěřoval, ale co o ní vlastně ví? Prakticky nic. Třeba je to zlé znamení, osud bytostí, kterým se člověk svěřuje, protože jednoho dne vám ze života navždy zmizí. Jednou večer, když ji pozoroval v přítmí sálu, zeptala se ho, hladíc jednou rukou číču, která vyskočila na stůl: „Proč se na mě tak díváte?“ „Mám chuť udělat váš portrét.“ „Už zase!“ „Ano, ale tentokrát by byla polovina obličeje vaše a druhá Jennifeřina. Ušklíbla se. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241377