29
Poslední rok byl pro ni hrozný, řekl Louis. Už neměla dobrého dne, bylo jí pořád špatně. Zkusili chemoterapii i ozařování. To nemoc na nějakou dobu zpomalilo, ale pořád v ní byla, její tělo ji nikdy zcela nevypudilo. Pak se to zhoršovalo. Odmítala jakoukoli léčebnou kúru. Už jenom chřadla. To si pamatuju, řekla Addie. Chtěla jsem jí nějak pomoci. Já vím. Ty i ostatní. Vařili jste nám a nosili jídlo. Cenil jsem si toho. I těch květin. Ale na lůžku jsem ji neviděla. Ne. Nechtěla nahoře nikoho krom mě a Holly. Nechtěla, aby ji v těch posledních měsících kdokoli viděl, nevypadala dobře. A nechtěla mluvit. Bála se smrti. Ať jsem řekl cokoli, nebyl jsem ji schopen utěšit. A ty se smrti nebojíš? Už ne tolik jako dřív. Mám takovou představu posmrt ného života, v kterou jsem začal věřit. Návrat ke svému opravdovému já, duchovnímu já. Žijeme v téhle tělesné schránce, dokud se z nás zase nestanou duše. Taky bych tomu chtěla věřit, řekla Addie. A třeba máš pravdu. Aspoň doufám, že máš. Však se to dozvíme, ale ještě máme čas. Ještě máme čas, řekla Addie. Já mám ten tělesný svět ráda. Mám ráda tělesný život s tebou. A vzduch a krajinu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241253
Zahradu, štěrk na pěšině vzadu. Trávu. Chladné noci. Ležet v posteli a mluvit s tebou ve tmě. Já to mám všechno taky rád. Ale kdybys tehdy viděla Diane, jak byla vysílená. Ke konci už byla příliš vyčerpaná a zmožená na to, aby se na svůj strach soustředila. Chtěla už pryč, potřebovala vysvobození. Už to utrpení dál nesnesla. A v posledních měsících trpěla nesmírně. Tolik bolesti. Sedativa, morfium, nic nepomohlo. A po celou tu dobu byla vystrašená, ale někde vespod, hlouběji. Přišel jsem za ní, v noci jsem se na ni vždycky chodíval kouknout. Nespala. Jen koukala oknem do tmy. Můžu ti nějak pomoct? zeptal jsem se. Ne. Nechceš něco? Ne. Jen aby to už bylo za mnou. Holly jí pomáhala se umýt. Snažila se jí vnutit i něco k snědku, ale nikdy neměla hlad. Nic nejedla. Myslím, že nějakým způsobem tušila, že tak vyhladoví. Ke konci byla tak drobná a tak křehká, ruce a nohy jako špejle. Oči byly na její obličej příliš velké. Bylo hrozné se na to dívat. A ona přirozeně zažívala něco ještě horšího. Chtěl jsem pro ni něco udělat, ale všechno, co bylo zapotřebí, bylo to málo, co jsme už beztak dělali. Každý den k nám chodila zdravotní sestra z hospicu. Byla výborná, díky ní mohla Diane zemřít doma. Do nemocnice už by se nevrátila. Takové to bylo. A pak konečně zemřela. Byli jsme s Holly oba u ní. Zírala na nás těma velkýma tmavýma vykulenýma očima, jako by říkala Pomozte mi, Pomoc, Proč mi nikdo nepomůže. A pak přestala dýchat a opustila nás. Lidé říkají, že duše lidí se ještě nějakou dobu vznáší nad tělem. Třeba to tak bylo i s tou její. Holly řekla, že svou mámu v místnosti cítila. Já snad taky. Ale nebyl jsem si jistý. Něco jsem cítil. Jako by se do místnosti něco rozlilo. Ale bylo to tak nepatrné, snad jen jako lidský výdech. Nevím. Alespoň je teď v míru, na lepším místě, ve vyšší sféře. Věřím tomu. Doufám, že tomu tak je. Ode mě nikdy nedostala, co chtěla. Měla jakousi představu o tom, jak by měl život
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241253
vypadat, jak by mělo vypadat manželství. Ale náš případ to nebyl. V tom jsem ji zklamal. Měla si vzít někoho jiného. Jsi na sebe zase moc přísný, řekla Addie. Kdo vůbec kdy dostane, co chce? Zdá se, že se to mnoha lidem, pokud vůbec někomu, nestává. Vždycky jsou tu dva lidi, kteří do sebe slepě narážejí, jednají podle starých ideálů a snů a chybných výkladů. Ale trvám na tom, že tohle se netýká nás dvou. Alespoň ne teď, ne dnes. Taky to tak cítím. Ale třeba ti polezu na nervy a budeš hledat cestu ven. Na to je jednoduchý lék – prostě to utneme, řekla. Sice jsme si to nikdy vyloženě neřekli, ale takhle jsme dohodnuti, nebo ne? Ano, až ti polezu na nervy, můžeš mi to říct. To platí i pro tebe. Pochybuji, že na to dojde. Diane nikdy nepoznala to, co máme my. Pokud teda někoho tajně neměla. Ale to se mi nezdá. Taková ona nebyla.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241253