Potom jsem se za několik minut připravila sama: umyla se do pasu, protože ze mě musel být cítit zápach po těch nervech a slzách — nemluvě o moči, kterou jsem byla skrz naskrz nasáklá. Vlasy jsem si zavázala do pevného uzlu (Adela mi jej vydatně pokropila svým parfémem z marockého jasmínu, a to i přes můj odpor, protože mi z něj bývá zle) a oblékla si šedé šaty se stojatým límcem, které jsou sice trochu nepohodlné v ramenou, ale jinak celkem slušné. Stůl jsme s Adelou prostíraly spolu a byly jsme šťastné. Bílý ubrus visel podle pravidel z každé strany 50 centimetrů, uprostřed stolu mísa s ovocem, nablýskané svícny, moučníky, misky s kompoty a saláty. Servírovala jsem talíře, stříbrné podkládací tácy, nože, lžíce a vidličky, lžičky ke kompotu, skleničky a pohárky, křišťálovou solničku, menážku s hořčicí, octem a olivovým olejem. Adela skládala z ubrousků obálky. „Haló, je někdo doma?“ uslyšely jsme Petrův hlas z předsíně. Vylekaly jsme se. „Už jsou tady!“ Petr slíbil, že najme fiakr a hosty přiveze. Z domu odešel tak brzo, že jsem ani neslyšela, kdy to bylo: musel se zúčastnit bohoslužby v katolickém kostele za zemřelého Franciszka Meyera, stolaře a majitele pohřební služby. „To není možné! Kdo chodí na oběd tak brzo?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241211
Adela se rychle zkontrolovala v zrcadle, rukama uhladila spodní okraj šatů, upravila účes, její obličej zlomek sekundy hledal vhodný výraz a už září, je přívětivá, nekonečně se raduje z příchodu hostů, které spěchá přivítat. Mně se vždycky zmocní pocit rozčilení, když se v našem domě objeví cizí lidé. Kromě toho nemůžu vystát projevy tak okaté neupřímnosti. Ne náhodou někdo vymyslel etiketu. Škoda, že Petr neuznává pozvánky a navštívenky, ale s tím už jsem se vyrovnala. Ovšem s předčasným příchodem k obědu se nesmířím nikdy. Nehodlala jsem se před hosty tvářit, že se mě nedotkla jejich netaktnost. Jsem upřímný člověk a nic malovat na růžovo nebudu. A tak jsem pokračovala v přípravách, upravila jsem květiny ve váze, popotáhla ubrus (na Adelině straně přečníval o méně než 50 centimetrů!) a pustila se do vytírání likérových skleniček ubrouskem. Adela se chovala nadmíru exaltovaně, což vůbec neodpovídalo situaci. To se jí někdy stává a mně pak bývá ještě hůř. Tak nekomfortně, jako když chodím v botách o číslo menších. „Stefinko! Stefinko! Tomu neuvěříš! Pojď se podívat, kdo k nám přišel!“ přilétla ke mně, chytila mě za ramena a otočila směrem ke dveřím tak prudce, že jsem z rukou málem upustila skleničku. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241211
První, koho jsem uviděla, byla dívenka s dlouhými rusými vlasy vylézajícími zpod světlého kartounového šátku, který měla přehozený přes ramena a částečně jí zakrýval i prsa. Její Milost měla na sobě skromné tmavošedé flanelové šaty a její kulatý obličej hořel ostýchavým ruměncem. Široce otevřené a údivem naplněné oči těkaly po místnosti a zastavovaly se tu na pavích perech v tenké zahnuté vázičce, tu na purpurovém damašku kanape, tu na stříbrných příborech (které se, musím říct, tak nesnesitelně leskly pouze díky mé péči), tu na skříňkách se vzácným lakem, tu na Petrově plastice Adely, kterou jí věnoval ke svatbě. Ale největší nadšení u Její Milosti vyvolala samozřejmě moje Adela. Jak ta malinká naivní chudinka na ni ustavičně nespolečensky zírala s otevřenými ústy a neustálým mrkáním. Neskrývala nadšení a pobožně hleděla na Adelinu tvář, šaty, účes i na cikádu ve vlasech. „Tady to tak krásně voní jasmínem!“ vyhrkla zvučným dětským hláskem a chytila za ruku svého průvodce. Ten její stisk opětoval a něžně ji k sobě přivinul, pohladil po hlavě, jako by se snažil ukonejšit probuzené štěňátko, které se rozdovádělo a nehodlá se zklidnit. Celá ta scéna trvala jen několik okamžiků. Křehkého ramene Její Milosti se dotkla veliká ruka, která vypadala jako vyřezaná ze světlého 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241211