Potom jsem se za několik minut připravila sama: umyla se do pasu, protože ze mě musel být cítit zápach po těch nervech a slzách — nemluvě o moči, kterou jsem byla skrz naskrz nasáklá. Vlasy jsem si zavázala do pevného uzlu (Adela mi jej vydatně pokropila svým parfémem z marockého jasmínu, a to i přes můj odpor, protože mi z něj bývá zle) a oblékla si šedé šaty se stojatým límcem, které jsou sice trochu nepohodlné v ramenou, ale jinak celkem slušné. Stůl jsme s Adelou prostíraly spolu a byly jsme šťastné. Bílý ubrus visel podle pravidel z každé strany 50 centimetrů, uprostřed stolu mísa s ovocem, nablýskané svícny, moučníky, misky s kompoty a saláty. Servírovala jsem talíře, stříbrné podkládací tácy, nože, lžíce a vidličky, lžičky ke kompotu, skleničky a pohárky, křišťálovou solničku, menážku s hořčicí, octem a olivovým olejem. Adela skládala z ubrousků obálky. „Haló, je někdo doma?“ uslyšely jsme Petrův hlas z předsíně. Vylekaly jsme se. „Už jsou tady!“ Petr slíbil, že najme fiakr a hosty přiveze. Z domu odešel tak brzo, že jsem ani neslyšela, kdy to bylo: musel se zúčastnit bohoslužby v katolickém kostele za zemřelého Franciszka Meyera, stolaře a majitele pohřební služby. „To není možné! Kdo chodí na oběd tak brzo?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241211