Co zbylo z mojí sestry (Ukázka, strana 99)

Nuala Ellwood „V Sýrii. No tak to se omlouvám,“ ušklíbne se. „A nevě­ děla jsem, že natáhne bačkory, takže jsem tě nemohla varo­ vat předem. Bylo mi jasné, že bys na pohřeb stejně nepřijela, tak k čemu zacházet do podrobností? Nebyla jsi tady už roky.

Vím o tobě, jen když si náhodou přečtu tvoje jméno v novi­ nách.“ „Teď mi křivdíš, Sally,“ bráním se. „Ano, kvůli práci bý­ vám často pryč, ale kdybych věděla, že se mámin stav zhoršil, všeho bych nechala a jela za ní. Ty to moc dobře víš.“ Přikývne a já jí vidím na očích, že si uvědomuje svůj pře­ šlap. Alkohol ji naplňuje nenávistí, ale už vyprchává, a brzy začne být naopak lítostivá. Pokaždé je to stejné. „No a jak se pořád máš?“ zeptá se nakonec. Místností se rozhostilo moje tíživé mlčení a ona si mě snaží udobřit. Za chvíli mě nejspíš požádá, abych jí skočila koupit něco k pití. „Nevypadáš moc dobře.“ A já se na ni podívám, na svoji malou sestřičku, kterou jsem celé dětství ochraňovala, a najednou mám sto chutí jí to říct. Ta slova mě pálí jak žhavé uhlíky, ale pak uvidím její třesoucí se ruce a rozmyslím si to. „Jsem v pohodě,“ odpovím. „Jenom na mě asi něco leze.“ „To máš z toho, že se furt trmácíš po všech čertech,“ po­ hrdlivě ohrne horní ret. „Bůhví, cos někde chytila. Dnes a denně to vidím ve zprávách. Jak se jmenuje ta nejnovější nemoc? Ebola? Musíš na sebe dávat větší pozor.“ Zhluboka se nadechnu a říkám si, že se nesmím nechat vytočit. Je tady opravdu odporný smrad. „Nejsem nemocná,“ řeknu. „Jen trochu unavená.“ Pokrčí rameny a pak chvíli sedíme v trapném tichu.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241104

Co zbylo z mojí sestry „Potřebuju se něčeho napít,“ oznámí a zvedne se z křesla. „Dáš si taky?“ „Prosila bych sklenici vody,“ odpovím. „Jestli to není pro­ blém.“ Snažím se udržet přátelský tón, abych se vyhnula kon­ frontaci, ale můj hlas zní přesto dost nabroušeně. Nezdá se však, že by si toho Sally všimla. „Pojď dovnitř,“ vybídne mě a zamíří ke dveřím.

Jdu za ní ze zimní zahrady do obývacího pokoje. Tady není takový nepořádek: na krbové římse stojí vázy s čerstvý­ mi květinami a na područce gauče leží hromádka nějakých papírů. Je jasné, že zimní zahrada je Sallyino doupě, kam se schovává před okolním světem. Zbytek domu je zřejmě Pau­ lovou doménou, a když se posadím a zabořím se do měk­ kého čalounění křesla, v duchu ho polituju. Jak strašně osa­ mělý si asi musí připadat v tomhle velkém domě bez dítěte a s manželkou, ze které zbyl jen stín. „Máš nějaké zprávy o Haně?“ zeptám se, když se Sally vrátí s pitím. Odpověď znám dopředu, ale přesto se na to potřebuju zeptat. Podá mi sklenici vody a sama si vezme do ruky hrnek s něčím, co voní podezřele jako víno, a usadí se na pohovku naproti mně. Třaslavýma rukama zvedne šálek ke rtům a zhluboka si lokne. „Existuje jen jeden důvod, proč by se Hana ozvala, nebo se snad dokonce vrátila,“ pronese s hrnkem v dlaních. „Aby viděla mámu. Teď je máma po smrti, což znamená, že Hana v podstatě taky.“ „Ale Hana neví, že máma umřela. Jak by se to mohla do­ zvědět?“ „Byla to první věc, kterou mi řekla, když mi tenkrát zavo­ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241104

Nuala Ellwood lala,“ pokračuje Sally trpce, jako by mě ani neslyšela. ,Jak se má babička?‘ Ne: ,Jak se máš? Promiň, že jsem ti způsobila tolik trápení.‘ Ne, jediná osoba, o kterou se zajímala, byla její zatracená babička.“ „Měly k sobě hodně blízko,“ řeknu. „To se dá pochopit.

Měla by vědět, co se stalo. Máma by určitě chtěla, aby to vě­ děla.“ Sally zavrtí hlavou. „Škoda, žes ji neznala tak, jak jsem ji znala já,“ pokraču­ je. „Skoro to vypadá, jako bychom každá měly jinou matku.

Udělala mi ze života peklo. Nic jí na mně nebylo po chu­ ti, kdežto tys skládala všechny zkoušky na jedničku a pak se z tebe stala slavná reportérka. Tys byla v máminých očích vždycky ta lepší. Já jsem byla dobrá akorát tak k tomu, abych měla dítě, a i to jsem podle ní pěkně podělala.“ „Pořád máš Paula,“ uklidním ji. „Je to fajn chlap.“ „Ty o nás vůbec nic nevíš,“ odsekne. „Já a Paul? Mezi námi je konec. Poslední dobou už tady skoro není. Nemůže se na mě ani podívat.“ Její sebelítost mě začíná štvát. „A ty se mu divíš, Sally?

S alkoholikem se žije těžko. Kdo jiný než ty by to měl vědět?

Jsou ale místa, kam se člověk může obrátit o pomoc.“ „Dej mi pokoj,“ odbude mě a najednou vstane z gauče. „Roky jsem tě neviděla, a ty si sem jen tak vpadneš a chceš mi říkat, co mám dělat? Už nejsme děti, Kate. Dneska se roz­ hoduju sama za sebe.“ Bere hrnek a jde do kuchyně. Slyším, jak si nalévá další dávku, a sevře se mi srdce. „A co Hana?“ zeptám se, když se vrátí do pokoje. „Kdy­ by ses s ní pokusila znovu navázat kontakt a podat jí ruku na usmířenou, třeba by se to mezi vámi mohlo urovnat.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241104