„No a co – to je ti málo?!“ urazil se Patrick. „Ale dost už – nech řečí, a jdem.“ „Ale kam?“ „Na onnelským území je jedno takový šikovný místečko, tam se ti bude líbit. Hoď si ten batoh na záda.“ Poslední větu už na něj zařval. Max se celý roztřásl a podřídil se. No nic, potřebné informace z něj vydoluje později. Ukázalo se, že pochod s batůžkem na zádech je mnohem příjemnější než s objemnou brašnou v ruce. Náklad skoro necítil – i když i proto, že byl samozřejmě o dost menší. Aby se z toho zbytečně netěšil, Max si pomyslel, že teď se mu zase začnou potit záda. Dál pokračovali ve stejném pořadí jako předtím: vpředu šel Patrick s Teodorovou karabinou na rameni a s vlastní puškou v rukou a tři kroky za ním postupoval Max. Pak se dostali na jakousi pěšinu a cesta jim začala ubíhat rychleji. Navíc je čekal táhlý sestup. Najednou se Patrick zastavil jako přimražený. „Lovec…,“ zamumlal si pod nos. „Se psem.“ Odkudsi vytáhl malý dalekohled a dobrou půlminutu z lovce nespustil oči. „Vypadá na místního… Už nás určitě zpozoroval, jde sem. Ty hlavně mlč, mluvit budu já…“ Max se k ničemu jinému ani nechystal. Vůbec nevěděl, co si počít. Těžké pro něj bylo činit rozhodnutí i jen za sebe samotného – věcí, které nevěděl, bylo prostě moc. Patrick znovu vyrazil vpřed, tentokrát zvolna, jako by byli na vycházce, ale Max jasně viděl jeho ramena s popruhy batůžku. Ramena jsou někdy výmluvnější než obličej. Dva body před nimi se postupně proměnily v muže a psa. Nebylo pochyb o tom, že lovec jim kráčí vstříc, protože stoupal po stejné pěšině, po které oni šli dolů. V Maxově světě byli lovci vzácní, ale narazit se na ně dalo. Totéž platilo o psech. Když se neznámý přiblížil ještě víc, Max si mohl dobře prohlédnout jak muže, tak jeho psa. Lovec byl poměrně vyzáblý třicátník, možná o něco starší, a na sobě měl halenu 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241057
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.