„Ne.“ „Byli tady?“ „Ne. Vlastně tady byl štáb, asi z televizních novin. Pár lidí tu bylo. Točili nějaký dokument. Asi o profesorovi. Byla to chvilka.“ „Aha. Ještě tu byla spousta dětí. Co tady dělaly? Tohle je dospělé oddělení, ne?“ „Samozřejmě. Nacvičovali nějaké představení.“ „Jaké?“ „Nevím. Jen mám dojem, že pro těžce nemocné, pro dospělé, aby se jim při pohledu na děti zlepšila nálada. Jsou velmi šikovné.“ „To by mě nenapadlo. Děti hrají divadlo pro dospělé? Většinou chodí dospělí hrát dětem.“ „Máte pravdu, taky mně to bylo divné. To víte, nové poznatky. Všechno se vyvíjí. Věda…,“ náhle zmlkla. „Mluvíte o vědě? Něco mi to říká. Taky mě zajímá bádaní.“ „Kdo by nesnil o tom, že něco nového objeví pro lidstvo. Většinou z toho jsou jen dětské sny.“ Koukla na hodinky: „Musím letět, nemám jen vás.“ „Jasně. Prohodit s pacientem pár slov není v náplni práce,“ napadá mě. „Jestli chcete společnost, pusťte si televizi,“ zavolala ve dveřích. „No, to je ale nápad. V životě by mě taková blbost nenapadla,“ bručím, ale přesto si ji pustím. „Dlouho nevydržím koukat, klíží se mi zraky. Pořád ještě nemůžu nabrat dost sil. Cítím se zesláble.“ Na chvilku zaostřím na obrazovku. Děj se odehrává v nemocnici. Pacient leží v posteli. Je malátný.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240904