Odsouzené město
101
na, oba mají oči navrch hlavy, mluví stále tišeji a tišeji, takovým tím zlověstným šeptem, a se vztyčenými ukazováky pořád dokola opakují: „Posslouchají náss...! Posslouchají náss...!“ Potom se s Icikem neznámo jak ocitli vmáčknutí do jednoho křesla, před nimi seděl na stole Kenši a houpal nohama a Andrej mu vášnivě vysvětloval, že je tady připravený vykonávat jakoukoli práci, že mu tady každá práce přináší zvláštní uspokojení, a že když tady dělá popeláře, cítí se naprosto báječně... „Jsem pope... lář!“ vyslovoval namáhavě, ale hrdě. „Ppe... ppelář!“ A prskající Icik mu hučel do ucha něco nepříjemného a urážlivého – že prý jeho, Andreje, ve skutečnosti prostě jen masochisticky vzrušuje ten pocit ponížení, plynoucí z toho, že je popelář („Jo, sem ppe... lář!), a že právě proto, i když má se svou inteligencí, sečtělostí a schopnostmi rozhodně na víc, tak trpělivě a důstojně – na rozdíl od spousty jiných – nese svůj kříž... Pak se objevila Selma a hned ho utěšila. Byla měkká a laskavá a dělala všechno, co chtěl, vůbec nic mu neodpírala, a potom se v jeho vjemech objevila prázdná, ale přesto slastná trhlina, a když se z té trhliny vydrápal, měl rty suché a opuchlé a Selma spala na jeho posteli. Otcovským pohybem jí uhladil sukni, přehodil přes ni deku a trochu si upravil pocuchaný zevnějšek. Pak se vrátil do jídelny, přičemž se snažil našlapovat bodře, ale cestou klopýtl přes natažené nohy nešťastného Otta, který spal na židli v příšerně nepohodlné poloze člověka, zabitého výstřelem do zátylku. Na stole už stála poslední láhev – ta čtvrtlitrová – a všichni účastníci sešlosti seděli, podepírali si rozcuchané hlavy dlaněmi a svorně polohlasně prozpěvovali: „A v té stepi zlé vozka umíral...!“ Z Fritzových bledých árijských očí se koulely slzy. Andrej se užuž chystal přidat ke sboru, když vtom se ozvalo zaklepání
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240876