II. Strategie
Rodinná protekce Takže znovu: rodiče živí své děti (přinejmenším investicemi do vaječné buňky) a rodiče mnoha druhů savců, ptáků či ryb své děti navíc i chrání bez ohledu na časové a energetické ztráty a riziko, které to s sebou nese. Sobečtí rodiče, kteří by dbali o své bezpečí a pohodlí, takže by své potomky neživili a před predátorem tiše prchli, nějak dlouhodobě ne a ne převládnout. Rozdíl mezi rodiči a potomky na jedné straně a jinými skupinami organismů na straně druhé spočívá samozřejmě v tom, že rodiče a děti jsou si nějak geneticky příbuzní, že nejde o skupinu, nýbrž o rodinu, o jedince, kteří s vysokou pravděpodobností sdílejí stejné alely. Rodinné vztahy lépe pochopíme, podíváme-li se na ně z hlediska genů než z hlediska jednotlivců. Jednotlivec nemůže mít žádný užitek z toho, že zahyne při obraně svých potomků, ale jeho geny (alely) možná ano. Základním motorem společenského života všech sociálních tvorů je rodinné protekcionářství. Vůči svým příbuzným jsme my lidé, vlci i mravenci v průměru mírnější a méně sobečtí než vůči nepříbuzným jedincům. Evoluční vysvětlení není těžké. Kdo v krizi myslel hlavně na své příbuzné, zachoval víc svých alel (včetně alel pro rodinné protekcionářství) než ten, kdo tak nečinil, neboť některé „moje“ alely přežívají ve mně a v mých potomcích a jiné v mých příbuzných a jejich potomcích (do nichž se – stejně jako do mne – dostali z našich společných předků). Rvát se s bratrem je nerozum (podobně jako nechat svou pravou ruku, aby zmlátila levou nohu), neboť poškození kteréhokoli z bojovníků snižuje biologickou úspěšnost obou. Zvláštní je, že nejnápadnější případ rodinné protekce, totiž péče rodičů o potomky, nikdy nikomu podezřelá nepřipadala, ba si jí skoro nevšímáme jako zvláštního jevu, který žádá vysvětlení, a nějaká složitá vysvětlení si vynucovaly teprve altruismy sourozenecké či ještě vzdálenější. Pokusíme se vysvětlit, že tady i tam jde o tentýž princip. Extrémním případem genetické příbuznosti jsou klony jedinců vzniklých partenogenetickým rozmnožováním, kdy samice produkuje více či méně věrné genetické kopie sebe sama z neoplozených vajíček (přinejmenším tedy bez přimíchávání samčích genů), či dokonce rozmnožováním nepohlavním, kdy noví jedinci vznikají přímo z tělních buněk své matky a geneticky se od ní neliší vůbec. Z jediné zygoty perloočky vznikne během letní sezony v rybníku klon milionů těl roztroušených v planktonu a obvykle se nikdy nepotkajících, přesto však vlastně tvořících jednoho genetického jedince, byť v mnoha tělech. Tvoří-li takto vzniklí jedinci nadto nějakou soudržnou kolonii, objevují se často i specializovaní „altruističtí“ jedinci. Mnozí jedinci v koloniích mechovek nebo trubýšů jsou specializováni na pohyb, obranu či příjem potravy a jenom někteří se množí. Mluvit v této souvislosti o altruismu je ovšem pochybné, míníme-li altruismem vzájemný vztah různých jedinců, neboť všichni jedinci v kolonii trubýšů jsou
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240725