dětství ráda pomáhala lidem a práce v nemocnici ji bavila a naplňovala. Armáda však Saint Antoine evakuovala a její budova se nyní nacházela za hranicemi karanténní zóny vyznačené armádou, jejíž linii z části tvořila řeka Seina. Od počátku karantény se Nathalie pohybovala v okolí Pařížské vojenské školy, kde byla od prvních dní zřízena polní nemocnice a také v nemocnici Necker, která se po propuknutí nákazy stala hlavní nemocnicí karanténní zóny. Nemocnicí, do které s celým týmem právě mířili uvnitř nákladního auta. Cesta pod koly náklaďáku plynula a vedla všechny uvnitř dál a dál od letiště Orly do útrob Paříže. Z korby vozidla byl kvůli plachtě pouze omezený výhled ze zadní části, kudy Vasilij sledoval vše, co byl vidět. Nákladní vůz, ve kterém vezli oni uniformovaní muži mrtvé tělo z letadla, letiště mizející v zatáčkách, přerušované bílé pruhy na silnici, modrou oblohu plnou šedých mraků plujících po obloze jako nebeské koráby. Klidně a tiše. Kam je asi vezou? Rozhovory vojáků na letišti pro něj byly příliš chaotické na to, aby na tuhle otázku dokázal sám sobě odpovědět. Na moment odvrátil zrak od ubíhající vozovky a rozhlédl se po obličejích spolusedících. Všichni vypadali smířeně, unaveně a v jejich výrazech byla téměř hmatatelná úleva, všichni, až na Nathalii. Když Vasilij sklouzl očima k těm jejím, jejich pohledy se setkaly. Nejprve sklopil oči. Nechtěl na Nat nijak zírat, ale po vteřině své oči opět zvedl k těm jejím. Nat jako by jeho pohled vůbec nezaregistrovala, dívala se přímo do jeho očí, a přesto měl Vasilij pocit, že se skrze něj dívá někam úplně jinam. Připadalo mu, že Nat spí s otevřenýma očima. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240690