ukazovaly přesně, co bylo třeba, a jemná ruka s citlivými prsty zdravotní sestry držela sklenici se záviděníhodnou grácií. „Ta diskařka se mi líbí,“ řekl zuřivě Jozífek. „Pojďte, já vás představím,“ zajásal redaktor, kterému se už chvíli zdálo, že není k ničemu. Jelikož v té chvíli jakýsi obtloustlý pán oslovil Grétu Hornovou, bylo docela vhodné odejít. Veliký se s neurčitým bručením vrátil ke svým chlebíčkům. „Promiňte,“ řekl Radek Tožička dívce, která melancholicky pronásledovala brčkem kousek ledu ve sklenici džusu. „Chtěl bych vám představit pana Josefa Smetanu, akademického malíře.“ „Těší mě,“ pravila dívka hlubokým hlasem. „Já jsem Lény Michálková. Vlastně Eleonora. Pitomé jméno, zvlášť vedle toho příjmení.“ „Mohu vás pozvat na jednu?“ zeptal se Jozífek. „Já bych neměla,“ usmála se Lény. „Já bych vlastně taky neměl,“ vzdychl Jozífek. „Ve společnosti krásných žen potom plácám nesmysly.“ Lény se zavěsila do Jozífka. Tožička něco zadrmolil a zmizel. Jeho úděl byl těžký, jako úděl každého stále zaměstnaného člověka. Pokud ho práce nebaví, pochopitelně. Takže to snad s údělem redaktora Tožičky nebylo tak zlé. Klubovna byla dlouhá místnost vedle balkónových lóží. Neměla okna. Na stěnách visely zvětšené fotografie filmových hvězd od Vlasty Buriana až po Spencera Tracyho. Podle stěn stály stolečky s čalouněnými křesly. Na jednom konci klubovny byl dlouhý pult s chlebíčky, kde se v davu fotografů, novinářů, techniků a jiných spřízněných duší živil Veliký. Na druhém konci, vlevo od skleněných dveří, byl malý bar, kde vypůjčený barman v bělostném smokingu mixoval ovocné šťávy, koktejly a vinné střiky. Stálo tam stádo vysokých židlí, zčásti obsazených, a shora padalo na řady barevných lahví tlumené světlo.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240622