moc uvrhnout mou vůli vniveč.17 Může-li říct: „ve smrti jsem vystaven absolutnímu násilí, vraždě v temné noci“, je to proto, že se mu smrt jeví jako ohrožení subjektu zvenčí, jak to činí „druhý, neoddělitelný od události transcendence samé“ a situovaný „v té oblasti, z níž přichází smrt“.18 Jestliže myslíme smrt jakožto spjatou s transcendencí, s Druhým, a tedy s „Věčným, [jenž] dává zemřít a dává žít“,19 předem se tím zbavujeme jakékoli možnosti spatřovat v ní základní dimenzi toho, co skutečně znamená existovat. Ve všech těchto druzích diskurzu, jež chtějí vyhlašovat „bytí proti smrti“, má smrt tvář absolutního zla v protikladu k životu coby nejvyššímu dobru, pochopenému skrze moc a vůli určitého já, které (jak pravil Spinoza) usiluje „setrvávat ve svém bytí“.20 Názor, že veškerá metafyzika je metafyzikou života, a tedy metafyzikou vůle, pozvednuté v moderní filosofii na pozici řídícího pojmu bytí, se od počátku 40. let na okraj přednášek o Nietzschovi snažil prokázat Heidegger21 a v roce 1947 toto stanovisko potvrzuje v Dopise o humanismu, když píše, že metafyzika od samého počátku spočívá na „výkladu jsoucna jakožto zóé a fysis, v nichž se vše živé zjevuje“, a může proto člověka myslet jedině s východiskem v animalitas, nikoli se zaměřením na humanitas.22 Protikladem mezi „bytím pro smrt“ a „bytím proti smrti“, jež je ve skutečnosti „bytím pro život“, se tedy před nás podle všeho staví vrcholně tradiční topos, který právě chce Heidegger podrobit dekonstrukci. To je důvodem, proč nelze Sein zum Tode chápat jako bytí „pro“ smrt – přinejmenším dokud budeme ve smrti jednostranně spatřovat zlo. Když o člověku řekneme, že jest ve vztahu ke smrti, nepochybně mu tím přisuzujeme bytí, které není s to dojít až k plnosti 17 18
19 20 21
22
Totalita a nekonečno, str. 210. Tamt., str. 209. Poznamenejme, že zde citované pasáže Totality a nekonečna pocházejí z kapitoly nazvané „Vůle a smrt“. Tamt., str. 209. Etika, část III., tvrzení 7, str. 189. Viz M. Heidegger, Nietzsche II, Gesamtausgabe 6.2, Frankfurt a. M. 1997, str. 460, kde Heidegger v roce 1941 v „Rozvrzích dějin bytí jakožto metafyziky“ tvrdí, že moderní fyzika chápe bytí jako představující instanci, tj. jako subjektivitu, a proto „nejjednodušším pojmenováním pro ono určení jsoucnostnosti jsoucna, které si tu razí cestu, je vůle, vůle jakožto sebe-chtění“. O humanismu, str. 15.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240059