98 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
– Pche! – začala se ve mně vzpouzet zloba nahromaděná za léta ústrků. – Žabřinec z Vřesové a ta jeho slavná kronika! Stařík, co za celý svůj život nebyl dál než v Lutomeru na pouti a slepě lpí na církevních dogmatech, aniž by se za celý život opovážil byť jen nahlédnout bohům pod prsty? Ať už ti, mladíče, nabulíkoval cokoliv — – Zadrž! Zdálo se mi to, nebo snad jinoch přemáhal smích? – Zadrž už, doktore! – culil se již zcela nepokrytě smělec. – Nedám na cizí tlachy víc než na vlastní úsudek. Po světě jsem se už sám trochu rozhlédl a vím dobře, že je v něm víc než jen doly a hutě. Právě proto jsem se vydal za tebou, sotva jsem se doslechl, že ses vrátil… – Nevrátil, – vzpurně jsem dupl, až kovaná škorně křísla o dubisko. – Jsem tu jen řízením osudu jako člen poselstva rytíře Smila z Ostrorep, mého pána a léčence. – Ano, i to jsem slyšel, – ztišil mladík hlas a nahlédl přes zábradlí do dvořiště pod námi. – Dokonce vím, v jaké věci. A možná bych ti mohl pomoci… – Jak? – měřil jsem si s nedůvěrou holobrádka, kterému mohlo být sotva čtyřicet jar. – Jsem rudoznalcův tovaryš, – ztišil se Děrovrtič, – ale nechci čekat, až se ze mě za padesát let stane mistr. Loni na podzim jsme měli práci za hranicemi. A když jsem viděl, jak se žije jinde, řekl jsem si, že z Moráně odejdu. Myslel jsem, že ty víc než kdo jiný bys mi mohl rozumět… Vztek zmizel tak náhle, jako se objevil, a mé srdce roztálo. Svatá moudrosti! Že by snad další, který prohlédl? Že by první vlaštovka, která vylétne v mých stopách?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239485