Michelangelův mojžíš anonymně. Teprve mnohem později jsem toto neanalytické dítě prohlásil za legitimní.11
Samotný esej je v určitém smyslu sotva toho druhu, který bychom obvykle od Freuda očekávali. Není psychoanalytickým zkoumáním Michelangelovy mysli, tvůrce sochy. Pozornost naopak věnuje zcela soše samotné a postavě Mojžíše, kterou zobrazuje. Pokouší se jen o jakousi povrchní analýzu Michelangela, aby určil, co sochou pravděpodobně zamýšlel. Na závěr Freud říká, že koneckonců asi jen projektuje. Píše: Jak je tomu ale, kdybychom se oba [Freud a kritik Lloyd] nacházeli na mylné cestě? Kdybychom pokládali za závažné a významné jednotlivosti, jež byly umělci lhostejné, které čistě svévolně anebo v reakci na jisté formální podněty prostě jen utvořil tak, jak jsou, aniž by do nich vložil něco tajného? Kdybychom propadli osudu tolika vykladačů, kteří se domnívali, že vidí zřetelně to, co umělec nechtěl ani vědomě, ani nevědomě vytvořit? O tom nemohu rozhodnout.12
To je sotva ten Freud, který tak přesvědčivě tvrdil, že žádné lidské dílo není vrtochem či libovůlí. Tento Freud se nedostává na kloub povaze Michelangelovy motivace. Spíše používá sochu jen jako možnost vyjasnit si svůj vlastní problém ve vztahu k Mojžíši. Freud sochu pracně rozebírá a dochází k závěru, že socha neztvárňuje Mojžíše chystajícího se povstat v hněvu. Naopak, tvrdí, ztvárňuje hněv umírněný, hněv, jenž se nikdy nezhmotní v nepřátelský čin. Tedy tento Mojžíš nesmí chtít vyskočit, musí moci setrvat ve vznešeném klidu, tak jako ostatní postavy, tak jako zamýšlený (potom Michelangelem nerealizovaný) obraz samotného papeže. Pak však nemůže být ten Mojžíš, jejž pozorujeme, zobrazením hněvem zachváceného muže, který, sestupuje ze Sinaje, shledává svůj lid odpadlickým a odhazuje posvátné desky, aby se rozbily. A skutečně, dokáži si vzpomenout na své zklamání, když jsem se při dřívějších návštěvách v kostele sv. Petra ve Vincoli posadil před tu sochu v očekávání, že teď uvidím, jak náhle vyskočí na natažené noze do výšky, jak metne deskami na zem a vybije svůj hněv. Nic z toho se nestalo; místo toho se kámen stával stále strnulejším, vycházelo z něj téměř tísnivé posvátné ticho, a musel jsem cítit, že je zde zobrazeno něco, co tak může nezměněno zůstat, že tento Mojžíš zde bude navěky tak sedět a tak vyjadřovat hněv.13
Freud líčí sebe sama jako člověka, který sedí celé týdny u hrobky papaže Julia II v Římě a upřeně zírá na sochu Mojžíše. Bojí se přitom Mojžíšova hněvu, neboť má dojem, že socha je samotný Mojžíš, který má každou chvíli udeřit na Židy kvůli jejich odpadnutí. Výjev se pomalu mění a Mojžíš svůj hněv ovládá. V počáteční reakci na sochu se ztotožňuje se „sebrankou, která nedokáže zůstat věrná žádnému přesvědčení“, s těmi, kdo tancují kolem zlatého telete, kdo se navracejí k pohanským formám uctívání, když byl Mojžíš pryč, a, mohli bychom 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239453