Causa Mortis (Ukázka, strana 99)

„O tom všem se přece psalo. A pak ta vaše nehoda.

I s tímhle,“ mávnul Rampula rukou směrem k Juditině invalidnímu vozíku. „To už je všechno minulost,“ povzdechla si Judita. „Ale duchové minulosti se vám vracejí do života,“ pokusil se zafilozofovat Rampula. „My na soudním lékařství na žádné duchy nevěříme,“ pousmála se na něj Judita. „Vždyť to sám víte.“ „To máte pravdu, paní doktorko. Hodně o tom vím,“ pokýval hlavou Rampula.

V. Policie dorazila do márnice olšanského hřbitova poměrně rychle. A potom i výjezdovka z pražské kriminálky. Judita se opakovaně snažila zavolat zástupce šéfa, majora Hybnera. A on jí telefon pokaždé vytípnul.

Nepomohla ani její esemeska. Nakonec se musela spokojit s jeho šéfem, plukovníkem Kulhánkem.

O hodinu později už všichni seděli v kanceláři správce hřbitova a nikdo nepohrdnul nabídnutým panákem slivovice. „Tohle Zlatuškovi nesmí projít,“ podívala se Judita na Kulhánka. Ten mlčky přikývnul. „Jak jsem řekl. Zlá tužka to je,“ snažil se Juditu Markovou podpořit Rampula. „Je dobře, že jste nám mrtvolu ohledala na místě a zrovna vy,“ pokýval hlavou plukovník Kulhánek. „Nařízení soudní pitvy berte jako formalitu, mrtvola je samozřejmě vaše. Soudní pitvu proveďte na ústavu zítra. Já se tam dostavím taky, popřípadě s sebou vezmu 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239163

majora Hybnera,“ a Kulhánek vypil panáka slivovice na ex.

Rampula mu beze slova dolil. „Ne, už nemůžu, ještě chci být u výslechu toho koronera, doktora Zlatušky,“ zaprotestoval Kulhánek a na ex vypil dalšího vrchovatého panáka.

A Rampula opět beze slova dolil. Judita se musela usmát. I Lucie měla co dělat, aby se nerozesmála. Jak jsme si obě podobné, uvědomila si Judita. „Tělo by se mělo převézt na náš ústav ještě teď večer,“ připomenula Judita. „Samozřejmě, už jsem to zařídil. Tady ten nebožtík zůstat nemůže. I já budu klidnější, když bude u vás pod zámkem,“ přikývnul Kulhánek a dorazil třetího vrchovatého panáka.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239163

KAPITOLA ŠESTÁ KADÁVER I. Okenní tabulky bičovala bouře. Judita pozorovala, jak občas některá z kapek pronikla starým dřevěným rámem až do její kanceláře. Pršelo už od časného rána a Judita cítila, že dnešek nebude šťastným dnem. To vnitřní dusno jako by naleptávalo její duši.

K náladě jí nepřidala ani noční hádka s Janem. Když byla ještě v márnici na olšanském hřbitově, tak se prý u nich doma zastavil Hybner. Tvrdil, že jel okolo a měl zmeškaný hovor. Jan byl hodně ironický. Nemělo smysl s ním diskutovat. A už vůbec mu nechtěla říct tu úžasnou novinu, že se konečně dočkají potomka. Tuto zprávu si Judita šetřila na příznivější chvíli. Tolikrát si připravovala, jak to Jendovi řekne. A když se to opravdu stane, tak… Ale to už je život. Judita se učila to nové štěstí v sobě vnímat. Bylo to pro ni tak něžné. A krásné. A právě se to v ní pohnulo. Jako by děťátko vědělo, že na ně zrovna myslí. Život… Najednou všechno dostávalo nový smysl. Dokonce i smrt dostávala jiný význam. Takový relativní. Tísnivý pocit zase o trochu ustoupil.

Judita opatrně vyjela s vozíkem zadním vchodem ze své pracovny na chodbu. Zastavila před pracovnou 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239163