ho zase nandal. V klobouku byl Maione ve službě, bez něho by nevěděl, jak vysvětlit, co tam dělá. O patro výše se hlasitě zavřelo okno. Podíval se nahoru, ale nikoho neviděl. Ulice pozorovala a soudila v tichosti. Udělal krok dopředu a jemně zaťukal na futro. Filomena si vyčistila a vydezinfikovala ránu, potom se oblékla a připravila synovi k obědu chléb s rajčaty. Nezamhouřila oko kvůli bolesti, očekávání a zkouškám, které prodělala a které ji ještě čekaly. A kvůli výčitkám. Velký a těžkopádný obrys, který uviděla ve dveřích, ji zneklidnil a zároveň dodal jistoty. „Dobrý den, praporčíku. Prosím, pojďte dál,“ pronesla tichým, klidným hlasem. „Paní Filomeno,“ řekl Maione, přičemž se dotkl čepice a udělal krok dopředu, aniž vešel do místnosti. „Jak se cítíte? Doktor Modo říkal, že k němu můžete kdykoli přijít k dalšímu ošetření.“ „Děkuji, praporčíku, ale ne. Umím se ošetřit sama. Kdybyste věděl, kolik zranění si udělal při hraní na ulici můj syn, když byl malý. Maminky ve Španělské čtvrti jsou všechny tak trochu zdravotními sestrami.“ Maione si sundal klobouk a začal si s ním pohrávat v rukou. Ve Filomenině hlase bylo něco, za co cítil vinu. Jako by za to zranění pod obvazem byl trochu odpovědný i on. „Paní, já vím, že se vám o tom nechce mluvit. Ale moje povolání je takové! Jestliže jsem viděl, jestliže jen vím o někom, že udělal něco podobného… jako to, co se stalo vám, pak je, jak jsem vám už řekl, mojí povinností to vyšetřit, rozumíte? Umím si představit, že máte strach, když budete mluvit a řeknete něco, co by… někdo, no prostě, že by vám a vašemu synovi někdo něco udělal. Já… nemějte strach, já bych nikdy neudělal nic, co by vás ohrozilo. Ale pokud někdo spáchal zlo, musí za něj platit.“
- 94 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239162