později chvástal, že prý na Lotyše „nastoupil velmi tvrdě“ a řekl jejich ministru zahraničních věcí Vilhelmsi Muntersovi, že se „nevrátí domů“, dokud dohodu nepodepíše.7 Stalin byl ještě upřímnější a na začátku října 1939 sdělil nešťastnému ministrovi „na rovinu“, že „k rozdělení sfér vlivu již došlo. Co se týče Německa, budeme vás okupovat my.“8 V Litvě se sovětský postup setkal s o něco vstřícnější reakcí, možná i díky tomu, že na základě dohody o vzájemné spolupráci z 10. říjnu 1939 zmírnila Moskva litevskou situaci tím, že svěřila sporné město Vilnius (bývalé polské Wilno) pod litevskou kontrolu. Další podmínky byly ve svém základu totožné s tím, co se dohodlo s Estonskem a Lotyšskem: vzájemná pomoc v případě napadení a umístění velkého počtu jednotek Rudé armády. Sovětské metody se však podle všeho nezměnily; jak poznamenal jeden člen litevské delegace, pokoušet se dohadovat s Molotovem bylo jako „házet hrách na stěnu“.9 Výhrůžky násilím – ať skryté nebo otevřené – spolu s novou strategickou realitou války dostaly Lotyšsko, Litvu i Estonsko do situace, kdy byly vydány moskevským záměrům napospas. Protože země nebyly schopné jakéhokoli smysluplného odporu, musely sovětské požadavky přijmout a nyní existovaly v podstatě v sovětském stínu. Do poloviny října 1939, tedy sotva šest týdnů po podepsání paktu, učinil Stalin kroky, aby převzal kontrolu nad většinou území, které měl od Hitlera přislíbené, a rozšířil svůj dosah až k baltskému pobřeží. Ve třech pobaltských státech zajistil pozici rozmístěním zhruba 70 000 vojáků Rudé armády, což bylo více, než kolik činily početní stavy vojsk všech těchto států dohromady.10 Zatímco pobaltští politikové zápasili, Němci se jen vykrucovali. Hned na začátku sovětské invaze do Polska opakovaně telegrafovaly vlády pobaltských zemí do Berlína s požadavkem, aby Německo vyjasnilo svou pozici, už jenom proto, že dohoda o neútočení s Lotyšskem a Eston skem byla podepsána teprve před čtyřmi měsíci. Berlín si dobře uvědomoval, v jak složité situaci se pobaltské země nacházejí; aby ne, když Stalin na konci září informoval Hitlera o svých záměrech, a hned poté došlo k zastavení jednání o „obranné dohodě“ s litevskou vládou, čímž byla země v podstatě předána pod sovětskou „sféru vlivu“.11 Nacistickému ideologovi Alfredu Rosenbergovi, který se sám narodil v Tallinnu, bylo jasné, jaké to může mít následky. Do svého deníku si zapsal:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239051