HYPERION
éemvéčka na tohle nejsou příliš stavěný… ech, promiňte, pane. Víte, pozemní doprava je omezená na přepravu nákladů a nemáme žádné volné kluzáky, které by mohly odletět před desátou hodinou večer, ale rád vaši skupinu zařadím do seznamu…“ „Okamžik,“ přerušil jej konzul. O deset metrů dál přistál potlučený osobní kluzák se zlatými insigniemi Hegemonie na boku. Vystoupil z něj vysoký hubený muž. „Theo!“ vykřikl konzul. Oba muži k sobě přistoupili, nejprve si chtěli potřást rukou, ale pak se namísto toho objali. „Sakra,“ řekl konzul, „vypadáš dobře, Theo.“ Byla to pravda. Jeho bývalý pomocník na Hyperionu zestárl o šest let víc než konzul, ale mladší muž měl stále onen chlapecký úsměv, úzkou tvář a husté zrzavé vlasy, které přitahovaly všechny neprovdané zaměstnankyně konzulátu – a také dost provdaných. Theo Lane měl stále stejně ostýchavé chování, které bylo součástí jeho zranitelnosti. Právě nyní se projevovalo tím, že si zbytečně upravoval své starodávné brýle s rohovinovými obroučkami, které tento mladý diplomat nosil na efekt. „Rád vás tu vidím,“ přivítal jej Theo. Konzul se otočil, aby přítele představil celé skupině, a pak se zarazil. „Bože, ty jsi teď konzul. Promiň, Theo, neuvědomil jsem si to.“ Theo Lane se usmál a narovnal si brýle. „To je v pořádku, pane,“ ujistil ho. „Ve skutečnosti už nejsem konzul. Posledních několik měsíců tu působím jako generální guvernér. Místní vládní rada si konečně vyžádala – a obdržela – oficiální koloniální status. Vítejte na nejmladší planetě Hegemonie.“ Konzul chvíli zíral a pak svého bývalého chráněnce opět objal. „Blahopřeji, Vaše Excelence.“ Theo se usmál a ukázal na oblohu. „Brzy začne doopravdy pršet. Co kdybyste se svou skupinou nastoupil do kluzáku, abych vás vzal do města?“ Nový generální guvernér se usmál na mladého důstojníka. „Poručíku?“ „Ech… ano, pane!“ Důstojník se postavil do pozoru. „Mohl byste prosím přikázat svým mužům, aby naložili zavazadla těchto cestujících? Chtěli bychom nastoupit dříve, než zmokneme.“ Kluzák letěl na jih ve výšce šedesáti metrů nad dálnicí. Konzul seděl na předním sedadle pro cestující; ostatní se rozvalili na pohodlných křeslech vzadu. Martin Silenus a otec Hoyt zřejmě spali. Weintraub začal svou dcerku krmit z láhve syntetizovaným mateřským mlékem, díky čemuž nemluvně konečně přestalo plakat. – 101 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239049