„Jistě.“ „Ten řekl, že se chtějí dostat korupci na kobylku a budou se řídit direktivami EU.“ „Jistě.“ „Teď máš o čem psát.“ Diego se směje. Podle Erhardova vkusu je trochu moc nafoukaný. „Ano, je to dobrá historka. Tady v hospodě. Ale ne do novin. Nic nenaznačuje, že ten příběh je pravděpodobný.“ „Vždyť jsem ti zrovna ukázal, že pravděpodobný je.“ „Ale kde je motiv?“ „Právě na to přece musíš přijít.“ „Můj šéfredaktor se asi bude ptát na ty samé věci. A bude chtít odpovědi, než mi vůbec dovolí, abych půl hodiny něco zjišťoval. Za jaké přiznání policie té dívce platí? Viděl jsi výpisy z bankovních účtů nebo něco jiného, čím se to dá dokázat?“ „Ne. Ale policie jí nic nedává. Platí jí někdo jiný. Nějaký chlap, který má v peněžence hodně eur nazbyt.“ Diegovi lezou oči z důlků. „Aha.“ „Jak, aha?“ „O to je to horší. Kdo říká, že si ta děvka ty peníze prostě nevydělala? Do toho jít, to podle mě bude hodně ošklivý.“ Erhard si na židli poposedne. Energie, kterou měl, než Diego vešel do dveří, je skoro všechna pryč. „Mysli ale na toho chlapečka.“ „Drsná pravda je taková,“ řekne Diego, „že ten chlapeček umřel. Nezavraždili ho, ale určitě ho tam prostě jen zapomněla jeho matka-děvka. Je to žalostné a kruté. Na to nikdo není zvědavý.“ Erhard si vzpomene na auto a na těch něco málo přes padesát kilometrů na tachometru. „Ale je tu ještě něco. To auto bylo ukradeno v Amsterdamu nebo tam někde, a najednou se objeví tady. Na tom je něco divnýho.“ Diego dopije pivo. „Dobře, Jorgesone, teď mě poslouchej. Mám tě rád. Jsem tady, protože můj táta a Solilla spolu pracovali. Pokud se objeví něco nového, budu ten případ sledovat.“ – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239002