14 Přestalo pršet. Šla po mokrých chodnících a pod stromy, z nichž ještě kapala voda, zatímco mraky na obloze se trhaly jako zplesnivělá látka. Budova staré zděné knihovny zmizela a na jejím místě stála nová, s krásným skleněným průčelím, jež jí dodávalo zdání moderního kostela. Už měla dokonce svůj příběh. Během stavby ji lidé nazývali „Knihovnou Lindsay Suskindové“, protože to byla právě Lindsay Suskindová, která na svém invalidním vozíčku sjela pozadu po přístupové rampě staré budovy. A byla to Lindsayina matka Jeanne, čerstvá právnička, která hrozila žalobou. Nyní budovu obepínaly široké hladké chodníky, skleněné dveře se otevíraly v přízemí a uličky s knihami byly široké jako bulváry. Vypadalo to tam jako v botanickém atriu: všude spousta rostlin a denního světla a zurčící voda. Ale nová knihovna voněla stejně jako ta stará – po papíru, lepidle, jemném nádechu plísně. Stejně jako u autobusů ta vůně patřila k dětství. K mladým dívkám, které si v letním dni vyšly samy na procházku. K dlouhým prázdným dnům plným slunečního žáru a zmrzliny a sledujících očí chlapců. A mužů. Angela se zastavila a prohlížela si novinky. Jednu knihu vybrala. Vrátila ji zpátky. Vybrala další. Na stoličce za pultem seděla buclatá starší paní, která pracovala i ve staré knihovně a měla přesně ten úsměv, jenž v člověku vyvolával dojem, že si ho pamatuje, přestože už mezitím uplynuly dlouhé roky.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238926