život, patří vskutku k těm nejlínějším lidem, jaké jsem kdy potkala. Prvních pár dnů našeho pobytu trávil většinu času jako nějaký bůžek poleháváním na bizoních kožešinách u sebe ve stanu, jenž sdílí s jedním z šajenských svatých mužů – chlapíkem zvaným Psí žena... jehož osobité jméno se pokusím vysvětlit v některém z budoucích záznamů. Stalo se toho tolik, naše smysly jsou neustále napadány jednou podivuhodnou scénou za druhou a já jsem obvykle tak moc vyčerpaná, že si ani nedokážu představit, že tuto zkušenost dokážu kdy vůbec náležitě zaznamenat... Reverend Hare v každém případě panující chaos ještě přiostřil. Podle dohody máme možnost se s našimi indiánskými „manžely“ po dvou letech „rozvést“. Některé denominace, jež se tohoto programu pod záštitou Církevní misionářské společnosti účastní, patrně však rozvod neumožňují – a to by představovalo, pokud máme být oddány v křesťanském obřadu, jistý problém. Takový nesmysl! Dle mého by bylo pro všechny zúčastněné nejvýhodnější, kdybychom uzavřeli čistě jen pohanský svazek – inu, „kdo chce s vlky býti...“ – který by nás do budoucna nijak právně ani nábožensky nezavazoval. Tak či onak nebude žádné manželství naplněno, dokud se toto všechno nevyřeší – já však zastávám názor, že by bylo namístě rovnou přistoupit k věci. Měla bych podotknout, že jsem již Johna Bourka pustila celkem zdárně z hlavy a jsem nyní připravena být svému náčelníkovi řádnou manželkou. To se snadněji řekne, než udělá, ale je mi jasné, že pokud si mám zachovat vůbec nějaký zdravý rozum, nesmím se upínat k tomu, co mohlo být... to bych se vážně dočista zbláznila. V ústavu jsem se naučila brát život tak, jak den za dnem plyne, a nezaobírat se minulými lítostmi ani budoucími starostmi – není totiž v mých silách je ovlivnit. Toto poučení by mělo platit i pro život mezi barbary, neboť si upřímně připadám, jako bych jednoduše vyměnila jeden typ ústavu za jiný – ten nejšílenější ze všech. Ještě pár dalších slov k našemu dennímu režimu: muži se ráno schází u potoka, aby si společně zaplavali. Ženy tento denní rituál zjevně nedodržují, pouze čas od času sejdou odpoledne k vodě a vykoupou se v oblečení – což po dni stráveném tou nejšpinavější prací, jakou si lze představit, sotva stačí. Já osobně si dopřávám koupel každý den. To mi v ústavu a během naší dlouhé cesty chybělo více než cokoli 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238852