98
Simone van der Vlugt
18
Něco je špatně. Jen tak tam stojí. Nesměje se, dívá se na mě vážně. Konečně se dá do pohybu a já se pomalu postavím. Nevydám se mu naproti, naopak vyhledám útočiště za stolem, jako by snad tu blížící se špatnou zprávu dokázal zastavit. „Zdravím tě,“ pronese, když se ocitneme naproti sobě. Obejme mě, opře své čelo o mé a zlověstná předtucha se pomalu rozplývá. Nebo to tak aspoň vypadá. Stejně se nedokážu zbavit pocitu, že se chová jinak. Není tak nadšený. Jeho tep je stejně rychlý jako můj, na hrudi cítím tlukot jeho srdce. Následující polibek je však opatrný, chybí mu vášeň z předchozího dne. „Co se děje?“ zeptám se tiše. „To mě tak dobře znáš?“ Nepouštěje mou ruku ze své, lehce se zasměje. „Pojďme se posadit.“ Sednu si na židli. Mattias si vezme vlastní a posadí se blízko mě. „Hned na začátek bych chtěl podotknout, že jsem váhal. Už jsem měl všechno dávno dohodnuté, ale kvůli tobě jsem začal pochybovat. Teď ale vím, že to musím udělat. Už jsem všechno zařídil.“ „Co jsi zařídil?“ „Pojedu na Dálný východ.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238723