se vyvíjel, a o kolik dále mezitím v řadě ohledů došel), nepozbyl sil a nevyšel ani tak úplně ze cviku. „Předběžné práce k jeho spisům a přednáškám, jež se dochovaly, mají zhusta charakter tezí. Literární forma tezí tedy představuje významný prvek Lutherovy literární tvorby, odpovídající v neposlední řadě i jejímu bojovně kritickému charakteru.“ 92 I teď se příležitosti, jakou obnovené disputace skýtaly, chopil rád a snažil se jít ostatním příkladem. Vlastně se dá říci, že i to mu statuta ukládala – jakožto děkanovi teologické fakulty, což byl úřad, který od roku 1535 vykonával už nastálo, do své smrti. Ale rozhodně nešlo jen o povinnost vnucenou zvenčí; na disputačním dění se podílel s chutí. Pouze musel být umenšen jeho původně předpokládaný rozsah, který možnosti profesorského sboru, konajícího i jiné než čistě akademické funkce (za tehdejších okolností nezbytně), přece jen přesahoval. Roku 1538 kurfiřt Luthera výslovně zprostil povinné účasti na pravidelných cvičných disputacích, předepsaných pro každé čtvrtletí. Avšak i samotné promoce skýtaly dostatek příležitostí k učeným rozpravám – a v případech, kdy se touto formou chtěl vyrovnat s nějakým aktuálně důležitým problémem, mohl Luther disputační klání uspořádat i z vlastního popudu. Ani nyní tedy vskutku nešlo pouze o procvičování studentů, ačkoli se nezdá, že by vzdělavatelská úloha u Luthera přicházela zkrátka. S ohledem k ní se nespokojoval pouze koncipováním tezí, jež měly být projednávány; diskuse nejednou také shrnoval, sám podával závěrečné odpovědi na přednesené námitky, případně k nim obhájcům načrtával dispozice. Trpělivým vedením debat zřejmě vynikl i nad jinak všestranně ceněného pedagoga Melanchthona, který sice možná od studentů očekával víc samostatnosti, ale jejich nedostatečné výkony ho pak někdy vyváděly z rovnováhy. Disputující Luther nepůsobí „malicherně a školometsky, stále zachovává na zřeteli věc, o kterou jde, … vždy proniká k náboženskému jádru“.93 Takovou představu si je možné učinit i proto, že se nám dílem dochovaly také zápisy o průběhu disputací. Nemají ovšem cha Martin Brecht, M. Luther 2, Stuttgart 1986, s. 132. Julius Köstlin – Gustav Kawerau, M. Luther 2, Berlin 19035, s. 302.
92 93
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238685