se jí zabodly do hrudi, struny její vůle se jednoduše přetrhly. Stopy krve dosahovaly nahoře až ke stropu, dole k samé podlaze. Stěny byly poskvrněné červení a rzí a otázkami, které nedokázala unést. Klesla do kleku a položila ruce na kolena svého syna. „Juliane.“ Obvazy byly teplé a mokré. Moje dítě…
O deset minut později našla Abigail svého manžela v pracov-
ně, jak čte s pootevřenými ústy Washington Post, s brýlemi bez obrouček na nose. Za ním předvádělo francouzské okno symetrické zahrady a bazén v pozadí. Randall Vane vypadal se stříbrnými vlasy dobře. Bylo mu devětašedesát, měl široká ramena a byl dostatečně vysoký, aby unesl nějakou tu nadváhu. Měl silný nos a zelené oči, což se stříbrnými vlasy dobře ladilo. Kdysi mu říkali Lev; to bylo slovo, které měl rád. Lev. Lvu podobný. Abigail vstoupila bez zaklepání. Při chůzi neměla žádné tělesné pocity, necítila své nohy ani šmouhy od krve, které jí zanechaly na lících obvazy jejího syna. Cítila jen bolest v Julianových očích a vzpomínku na horkost jeho poraněných rukou. Zastavila se u desky pracovního stolu a přitiskla k ní prsty, až jí zbělaly. „Julian potřebuje doktora.“ Hlas se jí třásl a pomyslela si, že je možná v šoku. Randall sklonil noviny a sundal si brýle. Hodnotil, jak jeho žena vypadá: jemný nos, u chřípí ostře řezaný, velké oči a kdysi smyslné, nyní sevřené rty. Pohled mu padl na pánský plášť, který měla na sobě a zablácené kalhoty pod ním. „Zhoršuje se to,“ řekla. „Čí to máš plášť?“ „Zhoršuje se to.“ Vložila do slov sílu své vůle, a když tu sílu senátor Randall zaregistroval, opřel se zády o opěradlo židle, složil noviny a upustil je na stůl. Košile se mu na hrudi a vystouplém 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238664