Vypadalo to, že Roberta celý ten rozhovor jenom nudí. Už drahnou dobu si nehtem pravého ukazováku čistil špínu za nehty levé ruky, což dělával pokaždé, když myslel, že se na něj nikdo nedívá. Lehce podrážděně požádal komisař padre Giovanniho, aby pokračoval v líčení událostí toho večera. „Tak jsme tedy společně slavili mši svatou. A přesně, když se ozvalo ,Ite, missa est‘, někdo zazvonil u dveří. Paolo řekl: ,To bude Jovanka‘, a šel otevřít.“ „A co jste dělal vy, padre?“ „Nic. Teda abych byl úplně upřímný, těšil jsem se na jídlo, na něž pak už ale nedošlo.“ „Jak dlouho jste čekal na návrat svého přítele?“ „Vyčistil jsem mešní kalich, abyste věděl, ten jsem dostal k primici od své matky. O chvíli později skutečně přišla Jovanka, ta měla klíče od domovních dveří, řekl jsem jí, že Paolo asi musel neodkladně někam odejít, sbalil jsem si své věci a šel jsem taky. Čekala mě totiž má nemocná matka.“ „Měl jste pro ten nenadálý odchod vašeho přítele nějaké vysvětlení?“ „Jen jedno. Paolo byl diákon a obětavě pečoval o nemocné ve své farnosti, a jako takový zaopatřuje, pardon, zaopatřoval umírající, když to nemohl udělat farář. No tak jsem si myslel, že Paolo zřejmě musel urychleně k lůžku nějakého nemocného nebo třeba k nějaké smrtelné nehodě.“ „Takže pro vás byl ten jeho odchod pochopitelný?“ „Bylo to pro mě naprosto pochopitelné. Zejména tehdy, kdyby ho byli přivolali k nějaké nehodě s umírajícím.“ „Neslyšel jste otevřenými okny zvuk nějakého auta?“ „Ne, nic jsem neslyšel. Okna byla zavřená. Nechtěli jsme být při pobožnosti rušeni.“ „Ještě poslední otázka, padre, takové soukromé mše, to je úplně běžná věc, nebo něco neobvyklého?“ „Naprosto běžné. Například mezi mnichy v klášteře.“ „A měl bych ještě jeden takový problém, padre, možná byste mi s tím mohl pomoct?“ – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238641