Page 1

3

Nemocný a chronické onemocnění diferenciaci (varovné nebezpečné symptomy vs. symptomy spojené s procesem rekonvalescence), obavy pacientů z léčby, proces domácí léčby. Pacienti v intervenční skupině, kteří absolvovali uvedený krátkodobý program, uváděli lepší připravenost k propuštění do domácí péče, resp. k návratu do práce. Po 3 měsících uváděli nižší výskyt anginózních záchvatů. Petrieho studie (2002) byla přelomovou studií ve sledování efektivnosti edukačních programů zaměřených na ovlivnění subjektivního pojetí KVO pacienty. V současnosti je dostupné široké spektrum studií potvrzujících význam dalšího důležitého faktoru, a to faktoru sebeúčinnosti, ve vztahu k adherenci pacientů. Některé z nich uvádíme v tabulce 3.7. Sebeúčinnost je ve vztahu ke KVO vymezena ve dvou oblastech: udržování funkcí a kontrole symptomů. Vybraný přehled výsledků studií u pacientů s ICHS (tab. 3.2) potvrzuje, že přesvědčení pacientů o zvládnutí plánované léčby (např. programu cvičení) se spojuje s lepší adherencí i s klinickými ukazateli. Sebeúčinnost představuje signifikantní prediktor funkčního stavu a rolového fungování, prožívání úzkosti a deprese u pacientů. Uvedené výsledky potvrzují, že v klinické praxi může být adherence pacientů zlepšena prostřednictvím ovlivnění jejich kognicí ve vztahu k onemocnění, léčbě a přesvědčení o vlastních schopnostech. Efektivní self­‑management (dodržovat předepsanou léčbu, přizpůsobit denní aktivity léčbě, změnit zažité stereotypy, umět reagovat v případě komplikací apod.) je důležitý ve farmakoterapii KVO, která tvoří zásadní součást léčby. Nicméně, jak jsme již uvedli v první kapitole, adherence pacientů k farmakoterapii je obecně nedostatečná (Haynes et al., 2008). S nedostatečnou farmakologickou kompliancí jsou tradičně spojovány faktory, jakými jsou: vysoký věk, nízký socioekonomický status, poruchy kognitivních funkcí nebo faktory životního stylu. Nedodržení farmakologické léčby však může být i důsledkem cílených, uvědomělých rozhodnutí určité části pacientů, jejich názorů na onemocnění a na prospěšnost léčby. Pacient má své vlastní přesvědčení o užívání léků vycházející z jeho zkušeností s účinností léčby („Léky mi uškodí. Pokud mi je lépe, už je nemu‑ sím užívat. Nemá význam je brát celý život. Bez léků to nezvládnu.“)33   Typickým příkladem jsou mladší pacienti na antihypertenzní léčbě, kteří si vysazují léky v případě zlepšení hodnot krevního tlaku, resp. při celkovém zlepšení zdravotního stavu. Nepovažují léčbu za celoživotní nutnost, ale jen za dočasné překlenutí zdravotních potíží. 33

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238633


Využití teoretických přístupů v edukačních programech

3

Gordon et al. (2007) argumentují, že právě zaměření se na sebeúčinnost v edukaci pacientů může zlepšit vnímání jejich vlastních schopností dodržovat úspěšně léčbu, a tím zlepšovat jejich adherenci a klinický stav. Sebeúčinnost je významná i při adherenci k nefarmakologické části léčby – k úpravě životního stylu, např. při zvyšování fyzické aktivity, změně stravovacích návyků, eliminaci kouření. Ve sledování vlivu sebeúčinnosti na self­‑management chronických onemocnění měla význam práce autorského kolektivu Loring et al. (2001) z Centra výzkumu edukace pacientů ve Stanfordu. Jejich práce poukázala na důležitost zvyšování sebeúčinnosti pacienta v dosahování lepších klinických výsledků u pacientů s KVO. Vytvořili skupinový edukační program zacílený na zvyšování sebeúčinnosti pacientů s ICHS. Program sestával ze sedmi 2,5hodinových setkání34, která se zaměřovala na problematiku změny dietních návyků; zavedení programu cvičení; dodržování farmakoterapie; využívání zdrojů v komunitě; zvládání strachu, hněvu, deprese a nácvik efektivní komunikace se zdravotníky a nácvik kognitivních technik (metoda řešení problémů). Efektivnost programu byla testována v randomizované klinické studii. Loring et al. (1999) v ní potvrdili, že pacienti, kteří program absolvovali, dosahovali po 6 měsících lepších klinických (počet hospitalizací, percepce zdravotního stavu), behaviorálních (druh a čas cvičení během týdne) výsledků ve srovnání s kontrolní skupinou. Dalšími příklady podobných edukačních programů zaměřených na zvyšování sebeúčinnosti pacientů s KVO byly programy pro pacienty s nižší úrovní gramotnosti (Dewalt et al., 2004), ženy v seniorském věku (Clark et al., 1992), dále programy vycházející ze známého transteoretického modelu Prochasky a Clementeho (Bock et al., 1997) aplikovaného na zvyšování sebeúčinnosti při cvičení. Účinnost všech programů byla sledována v klinických studiích. Sebeúčinnost byla ve výše uvedených pracích považována za důležitý mechanismus ve zlepšování zdravotního stavu pacientů, kteří absolvovali edukační program v self­‑managementu KVO. Výsledky studií upozornily na důležitou skutečnost, a to – že pokud pacient pochybuje o svých schopnostech zlepšit svůj zdravotní stav prostřednictvím změny chování, jeho chování nedosáhne požadovaný efekt. Lidé s nízkým vědomím vlastní účinnosti mohou pochybovat o svých schopnostech zvládnout nároky self­‑managementu onemocnění (farmakoterapie, nefarmakologická úprava rizikových faktorů životního stylu) a spíše se budou vyhýbat   Setkání probíhala jednou za týden v průběhu 7 týdnů.

34

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238633


3

Nemocný a chronické onemocnění změnám v zaběhnutém denním režimu. Mohou mít nízké aspirace k cílům v terapii, které si s lékařem vytyčili. Při konfrontaci s náročnými úkoly, problémy (nežádoucí účinky léků, komplikace onemocnění) se spíše soustřeďují na své osobní nedostatky, na překážky, se kterými se setkají a na všechny druhy nepříznivých důsledků. Pod vlivem potíží se rychle vzdávají a ze svého úsilí polevují. Po zážitku selhání nebo neúspěchu, vědomí vlastní účinnosti obnovují jen velmi pomalu.

3.2.1.1 Využití zkrácené verze IPQ­‑R V této podkapitole uvedeme nejdůležitější výsledky našeho výzkumu, jehož cílem bylo zjistit, jaký vztah mají přesvědčení pacientů35 o ICHS s jejich sebeúčinností a následně adherencí k léčbě. Z hlediska potřeb perspektivního klinického využití jsme se rozhodli použít zkrácenou verzi IPQ­‑R – The Brief Illness Perception Questionnaire (BIPQ) (Broadbent et al. 2006). Uvedenou metodiku jsme blíže popsali v kapitole 2.4. Jednotlivá přesvědčení jsou v dané škále hodnocena na stupnici od 0 do 10, přičemž vyšší skóre znamená vyšší míru přesvědčení.36 Sebeúčinnost pacienta ve zvládání nároků KVO byla měřena prostřednictvím dotazníku Cardiac Self­‑Efficacy Questionnaire Items (CSEQI) (Sullivan et al., 1998). Uvedenou metodiku jsme blíže popsali v kapitole 2.5.2. Sebeúčinnost v daných činnostech pacienti hodnotí na stupnici od 0 do 4, přičemž vyšší skóre znamená větší přesvědčení pacienta o svých schopnostech zvládat nároky vyplývající z onemocnění. Adherenci k léčbě jsme hodnotili prostřednictvím Moriskyho škály farmakologické kompliance (Morisky et al., 1986), která byla použita ve více zahraničních výzkumech a zároveň je standardně doporučená pro měření adherence pacientů.37   Výzkumný soubor tvořilo 91 pacientů s ICHS, kteří byli dispenzarizovaní v kardiologické ambulanci minimálně 1 rok. 36   Slovenské verze nástrojů BIPQ a CESQI jsme vytvořili z originální verze na základě souhlasu autorů a standardního postupu pro překlad dotazníků. 37   Modifikovaná verze obsahuje 6 položek s  odpověďmi ano/ne. Rozdělené jsou do dvou subškál: subškály motivace (otázky č. 1, 2, 6) a  znalostí (otázky č. 3, 4, 5). První subškála se zaměřuje na identifikaci lhostejnosti, nepozornosti a zapomnětlivosti při užívání léků jako ukazatelů úrovně motivace. Subškála znalostí se týká poznání benefitu dlouhodobé léčby a významu kontinuálnosti léčby. Skóre od 2 do 3 bodů v každé z obou subškál poukazuje na dostatečné znalosti a motivaci pacientů; skóre od 0 do 1 bodů na nedostatečné znalosti a motivaci pacientů. 35

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238633

Nemocný a chronické onemocnění (Ukázka, strana 99)  
Nemocný a chronické onemocnění (Ukázka, strana 99)