3
Nemocný a chronické onemocnění diferenciaci (varovné nebezpečné symptomy vs. symptomy spojené s procesem rekonvalescence), obavy pacientů z léčby, proces domácí léčby. Pacienti v intervenční skupině, kteří absolvovali uvedený krátkodobý program, uváděli lepší připravenost k propuštění do domácí péče, resp. k návratu do práce. Po 3 měsících uváděli nižší výskyt anginózních záchvatů. Petrieho studie (2002) byla přelomovou studií ve sledování efektivnosti edukačních programů zaměřených na ovlivnění subjektivního pojetí KVO pacienty. V současnosti je dostupné široké spektrum studií potvrzujících význam dalšího důležitého faktoru, a to faktoru sebeúčinnosti, ve vztahu k adherenci pacientů. Některé z nich uvádíme v tabulce 3.7. Sebeúčinnost je ve vztahu ke KVO vymezena ve dvou oblastech: udržování funkcí a kontrole symptomů. Vybraný přehled výsledků studií u pacientů s ICHS (tab. 3.2) potvrzuje, že přesvědčení pacientů o zvládnutí plánované léčby (např. programu cvičení) se spojuje s lepší adherencí i s klinickými ukazateli. Sebeúčinnost představuje signifikantní prediktor funkčního stavu a rolového fungování, prožívání úzkosti a deprese u pacientů. Uvedené výsledky potvrzují, že v klinické praxi může být adherence pacientů zlepšena prostřednictvím ovlivnění jejich kognicí ve vztahu k onemocnění, léčbě a přesvědčení o vlastních schopnostech. Efektivní self‑management (dodržovat předepsanou léčbu, přizpůsobit denní aktivity léčbě, změnit zažité stereotypy, umět reagovat v případě komplikací apod.) je důležitý ve farmakoterapii KVO, která tvoří zásadní součást léčby. Nicméně, jak jsme již uvedli v první kapitole, adherence pacientů k farmakoterapii je obecně nedostatečná (Haynes et al., 2008). S nedostatečnou farmakologickou kompliancí jsou tradičně spojovány faktory, jakými jsou: vysoký věk, nízký socioekonomický status, poruchy kognitivních funkcí nebo faktory životního stylu. Nedodržení farmakologické léčby však může být i důsledkem cílených, uvědomělých rozhodnutí určité části pacientů, jejich názorů na onemocnění a na prospěšnost léčby. Pacient má své vlastní přesvědčení o užívání léků vycházející z jeho zkušeností s účinností léčby („Léky mi uškodí. Pokud mi je lépe, už je nemu‑ sím užívat. Nemá význam je brát celý život. Bez léků to nezvládnu.“)33 Typickým příkladem jsou mladší pacienti na antihypertenzní léčbě, kteří si vysazují léky v případě zlepšení hodnot krevního tlaku, resp. při celkovém zlepšení zdravotního stavu. Nepovažují léčbu za celoživotní nutnost, ale jen za dočasné překlenutí zdravotních potíží. 33
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238633