vezmu. Což už dneska chápu jako přemoudřele přezrálé. Zkomplikovalo se to pak i tím, že v době, kdy jsem s někým opravdu zkoušel chodit, zároveň přišlo pozvání ke kněžství a já si blízké vztahy se ženami de facto úplně zakázal. Takže můj přístup k ženám byl vždycky definován obrovskou fascinací a přitažlivostí na straně jedné a vědomím, že jde o něco, někoho, co nepatří k mému povolání na straně druhé. A teprve výcvik psychoterapie mi pomohl, osvobodil mě a umožnil mi být otevřený i blízkým vztahům. A v kolika letech jste výcvik absolvoval? Ve třiceti. Už jako kněz. A až teprve po výcviku jsem si začal dovolovat mnohem otevřenější vztahy a začal jsem si věci pojmenovávat. Třeba to, že jsem se zamiloval. Počkejte, po výcviku, jako kněz? Ano. A co jste s tím dělal? Pokaždé jsem při tak emočním vztahu stál před rozhodnutím, jestli ho budu rozvíjet, a tím pádem to půjde někam dál, anebo jsem musel říct: „Pardon, teď to nejde...“ Jak se s tím dá pracovat? Neříkejte mi, že si nedokážete představit situaci, kdy byste neřekl stop, i když by to mohlo jít někam dál. Dejme tomu. Nepředstavitelné ale pro mě je, že jste si už jako mladý tyhle věci jak po duševní, tak po fyzické stránce zakázal. Teď po letech to samozřejmě vnímám jako něco, co bych nikomu moc nedoporučoval. Myslím, že by člověk před tím, než se rozhodne stát knězem, měl zažít nějaké blízké vztahy. Je to obohacující, zdravé a nutné pro to, aby se později nedostával do situací, které není schopen zvládnout. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238623