trhovců a pláč dětí. Když došel až ke stájím, našel místnosti, v nichž teď přebýval súfijský mistr. Okna měl otevřená, tak se k nim připlížil a nakoukl dovnitř. V místnosti sedělo jedenáct mužů v tureckém sedu, hlavy měli svěšené, oči zavřené a uzavírali se tak před okolním světem. A třebaže nic nenasvědčovalo, kdo z nich je jejich mistr, ani podle oblečení, ani podle rozsazení v místnosti, Núrí okamžitě uhodl, kdo z nich je Ibn Arwání. Neplul ve vzduchu, ani z něj nevycházelo žádné zvláštní, božské světlo. Ale bylo jasné, že to on je tu mistrem. A i když neexistoval důvod myslet si, že by chtěl někoho učit, Núrí se zapřísáhl, že se stane jeho žákem. Zatímco takto uvažoval, zarachotil vůz s koňmi rozvážející večerní nán. Jeho vůně Núrímu připomněla nán-e táftún, který na něj bude čekat k večeři, a také na báseň, kterou musí složit pro Pravou ruku na další den. Nechal tedy okno oknem a pádil hrbolatými ulicemi zpátky do ticha paláce. Lejša se natáhla po vyřezávané dřevěné krabičce, zvedla si závoj a dala si ji k nosu. „Pořád je cítit skořici.“ Podala krabičku zpátky Núrímu, který také přičichl. „Já nic necítím.“ „Skořice!“ zopakovala Lejša, „a taky trochu máty!“ Vzala špinavou bavlněnou utěrku a hodila ji Núrímu na hlavu. „A dělej.“ Byl to typický horký letní den, celý kropenatý od světla. Núrí s Lejšou leželi na travnatém kopečku nedaleko bran paláce a čistili krabičky na koření. Tedy, přesněji řečeno, Núrí je čistil a Lejša ho u práce kibicovala. Zatímco pozorovala ubíhající mraky, Núrí vycídil každičký oddíl krabičky před sebou a vytřel barevný nános i zbytky vůně bavlněným hadříkem.
102
Basnik pomijiveho sveta sazba.indd 102
10/30/17 11:28 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238505