kapitola devátá Ať už to dopadne jakkoli, konečně budeme znát jasnou odpověď. „Na, tady máš,“ řeknu a otočím svůj vak s vodou nad kamenem kousek od Lačné. Potom sleduji, jak fenka z tvrdého povrchu olizuje bezpečnou tekutinu z vesnického zdroje. Netuším, jestli se psi mohou krvácením nakazit stejně jako lidé, ale nechci nic riskovat. Obrátím se zpátky k potůčku. Zadívám se na vyhlazené kameny těsně pod hladinou. Před očima mám obrázky všech těch, kteří zemřeli na krvácení: zčernalé jazyky, krvavé oči, napuchlé obličeje. Zvedne se mi žaludek. Sednu si na paty. Soustřeď se. Když člověk užívá lék, zabrání to rozvinutí nákazy. Pokud tedy v těle máte lék, nemůžete se nakazit. K tomu, abych se konečně rozhoupala, mi schází jedna drobná informace: nejsem si jistá, kolik léku musí člověk užít. Použila jsem skoro všechno, co Tomovi zbylo, a připravila si z toho hodně silný čaj. Zbytek jsem nechala na ukázku léčitelskému okruhu. Teď jenom doufám, že to bude stačit. Bude to stačit. Hrdlo mám stažené. Slunce stojí vysoko na obloze — je těsně po poledni — a od kamenných břehů se ve vlnách odráží horký vzduch. Hmyz hlasitě bzučí a jeho zvuky se mísí s bublavým zurčením potůčku. Je tady tak hrozné vedro, že kdybych tu zůstala ještě hodinku, přinutí mě pít prostá žízeň. Jenže já nemůžu čekat tak dlouho. Tom jenom potvrdil moji domněnku: když se před několika týdny vypravil na cestu z pevnosti, aby nás následoval, pil běžně vodu i z malých potoků nebo stojatých
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238463