Co si teď počnu? Jsem v jednom pokoji se šílencem. Jaká bezpečnostní opatření bych měl udělat? Vždyť bych mohl sám sobě ublížit. Měl bych odtud prchnout, vytratit se. Vlastně spíš bych se měl vytratit ze své tělesné schránky. Šílenci se léčí studenou vodou. Omýváním ve studené vodě. V překotném spěchu se svlékám. (Také bych si měl opatřit svěrací kazajku.) Snad ještě není pozdě. S třesoucíma se rukama kladu umyvadlo na zem, naplním je studenou vodou a posadím se do něho. Ale ta studená voda by vlastně měla být na mozek… Vstanu a vtom můj zrak náhodou zabloudí na stůl. Prokrindapána, ještě je tam ten tenký papír… Chtělo by se mi plakat radostí… v papíru byla šunka… jsou tu i drobty od chleba… kůrka od sýra… Přece jen to je pravda. Tady jsou důkazy. Hmatatelné důkazy. Papír lze vzít do ruky a drobty také. Klidně se obléknu a hezky pomalu, opatrně scházím dolů po schodech. Kolena se mi při každém kroku podlamují. Na ulici je vzduch ostrý a drsný. Zcela mechanicky kladu nohu před nohu, mám pocit, že to se mnou nemá nic společného; snad se ani nedokážu zastavit, až budu chtít, a jestli se zastavím, nebudu se moct hnout z místa. Ale tomu nejhoršímu jsem přece jen unikl. Umřít – to by ještě šlo. Ale zešílet…! Mám spočítat, kolik kroků měří ulice Svatého Jakuba? Ne, to je namáhavé. Chvíli se budu procházet po druhé straně proti hotelu Riviéra. Snad zahlédnu Marii-Louisu, až půjde z domu nebo až se bude vracet, jestli už odešla. Drahá Marie-Louise… Drahá Marie-Louise. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238449