oblohy. Až tam budu, věz, že kdykoliv uvidíš v tom směru barevné mraky, poznáš, že si tvá sestra maluje obličej.“ „A já má sestřičko, budu žít ve vysokých horách a skalách. Odtud tě budu moci spatřit v nejranějších hodinách. Tam jsou potoky čiré a čerstvý vzduch. Od této chvíle se budu jmenovat Puckwudininnees – Horský skřítek. Ale ještě než se rozloučíme, musím jít a najít nějaké manida.“ Puckwudininnees se vydal na cestu a prošel snad všemi kouty světa a všude byl dobře vítán. Potom sestoupil dolů do podzemí, aby pátral tam. A našel tam sedět před ohněm obrovského manida. Nad plameny visel kotel, ve kterém se věčně vařila voda. Obr si chvíli malého lovce prohlížel přísným pohledem, načež jej popadl a hodil do kotle. Jenže Puckwudininnees měl mocného ochranného ducha, který nedovolil, aby se mu cokoliv přihodilo. Zahalil okolí hustým kouřem, takže mohl uniknout. Po této zkušenosti se vrátil k sestře, která si už myslela, že se mu na cestách něco stalo. Puckwudininnees jí vyprávěl, jak viděl v každém rohu světa manida a jednoho vysoko nahoře na obloze. A jeden, velice zlý, ten žije hluboko v zemi. „Nyní přišel čas, abychom se rozloučili, sestro. Až uzříš, že ze všech čtyř koutů země vanou větry, to bude tvůj čas. Oni tě zanesou na tvé vytoužené místo. Já jdu do hor a do skal, kde budu šťastný.“ Když domluvil, otočil se a rozběhl se směrem k horám a přitom si zpíval. Ještě než zmizel v dáli za obzorem, zaduly větry, jak předpověděl 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238331