Metodologie a logika výzkumu v hudební pedagogice (Ukázka, strana 99)

NOVÁČEK, Zdenko. Sprievodca hudbou 20. storočia. Bratislava: Obzor, 1969. apod.

Z našich průvodců jsou nejznámější: OČADLÍK, Mirko. Svět orchestru: průvodce tvorbou orchestrální. Klasikové a romantikové.

Praha: Orbis, 1951.

OČADLÍK, Mirko. Svět orchestru: průvodce tvorbou orchestrální. Čeští klasikové. Praha: SNKLHU, 1953.

SCHNIERER, Miloš. Svět orchestru 20. století. Brno: M a M, 1999.

HOSTOMSKÁ, Anna. Opera: průvodce operní tvorbou. Praha: NS Svoboda, 1999.

MARKLOVÁ, Milada (ed.). Nová československá operetní tvorba. Praha: Divadelní ústav, 1962. apod.

4.2.3.2.3 Hudební bibliografie Při řešení výzkumného úkolu shromažďujeme bibliografické soupisy odborné literatury, které pak použijeme v práci jako seznam literatury (bibliografii). Vytváření bibliografických soupisů je součástí vědecké dokumentaristiky a pracovní náplní speciálních bibliografických ústavů či odborných knihoven.

K pochopení funkce a užitečnosti sekundárních informačních zdrojů bibliografického charakteru v práci výzkumníka je nutné provést krátký exkurz do základů vědního oboru zvaného bibliografie. Termín bibliografie (z řeckého biblos – kniha a grafein – psáti) znamenal původně „psaní knih“. Později se však začalo tohoto označení užívat v přeneseném významu pro sepisování knih, zhotovování jejich seznamů. Bibliografie je mnohovýznamový termín a označuje nejenom nauku o soupisech literatury a tiskovin v nejširším slova smyslu, tj. jak tyto soupisy vytvářet po stránce technické a metodické, jak stanovit zásady výběru literatury apod., ale slouží též k označení výsledků této práce, tj. jednotlivých soupisů. Bibliografie je též názvem pro konkrétní praktickou činnost, spočívající v sestavování a využívání bibliografických pomůcek v praxi. Jak uvádí Berkov, „znakem bibliografie u dávných evropských spisovatelů byl zlatý klíč a její latinská definice zněla: Omnium scientiarum clavix (Klíč k veškerému vědění)... Podstata bibliografie tedy tkví v tom, že zachycuje existující bohatství lidské kultury, je soupisem, evidencí a propagací úspěchu lidstva...“107.

Toto bohatství celosvětové kultury je však třeba určitým způsobem utřídit. Proto se bibliografie během svého historického vývoje rozvětvila do různých typů, druhů, forem apod., lišících se jednotlivými kritérii:108 • Podle předmětu zpracování, tj. podle rozsahu i obsahu zpracovaného materiálu, rozlišujeme bibliografii všeobecnou, jež se zabývá uměleckou i vědeckou literaturou bez ohledu na obory, a bibliografii speciální, zaměřenou na literaturu jednotlivých věd nebo i užší tematiky. Do kategorie speciální bibliografie zahrnujeme i bibliografii personální (osobní), jež se obvykle člení na seznamy spisů určité osobnosti a soupisy děl o této osobnosti. V této souvislosti je třeba ujasnit pojmy biografie (životopisy), biobibliografie 107 BERKOV, Pavel Naumovič. Místo bibliografie v práci mladého vědce. In: KIRPIČEVA, Iraida Konstantinovna.

Bibliografie na pomoc vědecké práci. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1963.

108 Podle: DRTINA, Jaroslav (ed.). Základy bibliografie: vysokoškolská učebnice. Praha: SPN, 1966. Učebnice pro vysoké školy (Státní pedagogické nakladatelství).

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238315

(bibliografie spojené s životopisy autorů), autobibliografie (sepsání spisů jejich autorem) a autobiobibliografie (sepsání spisů autorem doplněné o vlastní životopis).

• Podle druhů tiskovin, které bibliografie zpracovává, se člení na bibliografii knih, periodik, článků, recenzí, not, hudebnin apod.

• Podle teritoriálního principu rozdělujeme bibliografii na mezinárodní, národní (někdy též zvanou státní), regionální, zaměřenou na menší územní celek než je stát, a konečně místní, tzv. topobibliografii, shrnující literární produkci malé oblasti.

• Podle časového principu rozeznáváme bibliografii retrospektivní, shromažďující literaturu určitého časového období v minulosti, bibliografii současnou a perspektivní, jež je soupisem připravovaných publikací.

• Podle způsobu vydávání existují bibliografie jednorázově vydávané, monografické, ukončené. Bibliografie na pokračování vychází v nepravidelných a obvykle delších časových lhůtách a periodická bibliografie v pravidelných časových intervalech. Jednotlivé krátkodobé bibliografie bývají v některých státech shrnovány v bibliografické ročenky, případně i v několikaleté souhrnné bibliografie.

• Podle formy vydání rozlišujeme bibliografii knižní, sešitovou a lístkovou. Základní bibliografické údaje bývají někdy doplněny anotacemi, tj. stručnou charakteristikou jednotlivých publikací či článků. V takových případech pak hovoříme o bibliografii anotované.

Zvláštním druhem soupisu literatury je tzv. skrytá bibliografie, jež bývá součástí samostatných publikací a připojuje se k závěru pojednání nebo ke konci jednotlivých kapitol.

O komplexní podchycení veškeré vycházející literatury usilují soupisy, představující státní registrující bibliografii. Do této kategorie celonárodní bibliografie patřil např. někdejší Bibliografický katalog ČSSR, který zachycoval veškerou literární a tiskovou produkci Československa a byl periodicky vydáván Státní knihovnou a Maticí slovenskou v několika řadách (České knihy, České hudebniny, Články v českých časopisech, Slovenské knihy, Slovenské hudobniny, Články v slovenských časopisoch). Po rozdělení státu se osamostatnil i bibliografický katalog. V roce 1998 poskytla Národní knihovna ČR (viz kapitolka 4.2.4.3) čtenářům nové služby – na internetové adrese www.nkp.cz nabízí online katalogy (Národní a Slovanské knihovny) a mnohé databáze (Česká národní bibliografie, Výběr článků v českých novinách, časopisech a sbornících, Ohlášené knihy a hudebniny, Databáze prvotisků, starých tisků a map 1450–1800 apod.) a další služby čtenářům. Národní knihovna zajišťuje přístup všem k veřejným knihovnickým a informačním službám. Vykonává koordinační, odborné, informační, vzdělávací, analytické, výzkumné, standardizační, metodické a poradenské činnosti a je centrem systému knihoven.

Dalším, pro výzkumného pracovníka i pro učitele užitečným bibliografickým periodikem, byl Přehled pedagogické literatury, vydávaný Ústavem školských informací při MŠ ČSR v Praze. Tato bibliografie byla cenná pro hudební výzkum v tom, že přinášela bibliografické prameny pro orientaci v širším vědním základu, který by měl vždy tvořit pozadí jakéhokoliv řešeného hudebněpedagogického problému. Šlo o výběrovou bibliografii českých a slovenských článků a knih, zabývajících se pedagogickými otázkami, seřazenou do dvaceti tematických okruhů (dějiny pedagogiky a školství, teorie a metodologie pedagogiky, teorie a praxe výchovy, didaktika, vyučovací předměty základní školy atd.).

Pro oborový výzkum v hudební výchově však využijeme zejména speciální hudební bibliografii. Jejím úkolem je podchytit veškeré písemnictví o hudbě. První soupisy knih o hudbě se objevují již koncem 18. století. K nejvyhledávanějším patřil např. Whistlingův Handbuch der musikalischen Literatur, vydávaný v Lipsku od roku 1817 až do 40. let dvacá99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238315

tého století, Bibliographie musicale francaise (Paříž od roku 1874), Universal-Handbuch der Musikliteratur, vydaný počátkem 20. století ve 34 svazcích ve Vídni apod. Od sklonku 19. století byla hudební bibliografie publikována v rámci odborných časopisů, po válce pak začaly vycházet v mnoha zemích dílčí speciální bibliografie (seznamy hudebněteoretických prací k různým hudebním oborům, soupisy dizertací apod.). Některé země počaly vydávat národní bibliografie (Letopis muzykaĺnoj literatury (SSSR), Súpis slovenských hudobnín a literatúry o hudobníkoch, Súpis slovenských hudobnoteoretických prác (SR) apod.). Rukopisnou i tištěnou produkci hudby do roku 1800 zachycuje projekt RISM (Répertoire international des sources musicales). Od roku l967 se Československo podílelo na tvorbě výběrové bibliografie celosvětového rozsahu, zvané RILM (Répertoire International de Littérature musicale), přinášející mezinárodní bibliografii knih o hudbě a vědeckých statí včetně krátkých abstraktů.

Speciální hudební bibliografie byla v našich podmínkách vydávána spíš jednorázově.

Mezi nejznámější patří např. Vítova Výběrová bibliografie českých knih o hudbě (Praha 1981), Léblův Výběrový soupis literatury, publikovaný v Malé encyklopedii hudby (Praha 1983), z novějších pramenů pak výběrové bibliografie k jednotlivým muzikologickým disciplínám, publikované v třídílné Hudební vědě (1988). Ze starších soupisů uveďme Risingrovu bibliografii z hudební teorie a Sádeckého soupis z hudební estetiky, uveřejněné v časopise Hudební věda (1961, 1962). V témže časopise vycházejí od roku 1972 soupisy hudební literatury za určitá časová období, nazvané Muzikologické produkce v českých zemích.

Zcela zvláštní postavení mezi hudebními bibliografiemi měl informační bulletin Didaktika hudební výchovy, vydávaný oborovým informačním střediskem ústřední knihovny Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Bulletin byl anotovanou bibliografií z našich i zahraničních hudebních periodik za období uplynulého roku. Základ pro třídění jednotlivých záznamů tvořily okruhy hudební pedagogiky a didaktiky, jež byly rozděleny do tří hlavních oblastí podle druhu školství (disciplíny a obsah hudební výchovy na základní škole, v 5.–12. ročníku a na specializovaných učilištích, jako jsou ZUŠ, konzervatoře, AMU, pedagogické fakulty apod.). Dále se v třídění objevily kategorie aktivních hudebních činností, hudebněvýchovných systémů, mimotřídní a mimoškolní hudební výchovy, jednotlivých hudebních žánrů, dětské hudební tvořivosti, hudební literatury atd.

Zvláštností hudební bibliografie je, že registruje i notové záznamy skladeb (notový záznam je zde pro účely badatelské prezentován jako pramen). Hudebně bibliografická činnost (hlavně ve vztahu k evidovaným notovým zápisům) souvisí s vytvářením tzv. katalogů (speciálně uspořádaných seznamů či soupisů notových pramenů). Při použití termínu inventář převládá zejména hledisko majetkové evidence. Vývoj katalogizace či inventarizace hudebních pramenů a reálií vedl k vytváření hudebních sbírek notového materiálu a často i hudebních nástrojů, k vytváření soupisů tvorby jednotlivých skladatelů, často doplněné jejich životopisem (Burghauser, J. Antonín Dvořák. Thematický katalog. Bibliografie. Přehled života a díla. Praha 1960), ke vzniku tematických katalogů evidujících hudbu určitého historického období (Smolka, J. Tematický katalog českých varhanních fug 18. století. Praha 1977) a se vznikem novodobého hudebního průmyslu k evidenci gramofonových, MG a CD nahrávek či videoklipů.109

109 Podrobný historický přehled vývoje katalogizace a soupis hudebních katalogů in: VYSLOUŽIL, Jiří a Jiří FUKAČ (eds.). Slovník české hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997, s. 428–432. ISBN 80-7058-462 9.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238315