M. Tullius Cicero Marcus Tullius Cicero (3. 1. 106 v Arpinu – 7. 12. 43 v Caietě), politik, spisovatel, řečník, jeden z nejznámějších mužů celé antiky, a to jednak díky své neúnavné veřejné činnosti, jednak díky rozsáhlé a rozmanité činnosti literární, a konečně i proto, že je dochována jeho bohatá korespondence s mnoha významnými politiky i s rodinou a přáteli.124 Jako muž s vysokou inteligencí, širokým vzděláním, velkými ambicemi a nejrůznějšími společenskými kontakty jistě nebyl jednoduchou osobností. Na očích římské společnosti byl téměř čtyřicet let, výrazně se projevil a získal si sympatie mnoha lidí ve skandálním procesu s Verrem (70), v roce 63, kdy byl konzulem, se odhalením a potlačením Catilinova spiknutí proslavil jako zachránce Říma, dožil se i velkého zklamání, když byl poslán do vyhnanství (58). Na politické scéně se takřka do posledních dnů svého života projevoval jako rázný nepřítel všech nepravostí a zločinů, které ohrožovaly římský stát. Ostré vystoupení proti Antoniovi, tzv. filipiky, se mu nakonec stalo osudným. Byl zapsán na proskripční seznamy (43) a poblíž své přímořské vily v Caietě zavražděn. Do obecného povědomí vstoupil jako největší římský řečník. Neméně významné však bylo jeho působení v kulturní oblasti. Cicero totiž velmi brzy pochopil, že pro rozvoj i stabilitu římské moci bude zapotřebí lidí, kteří budou vzdělaní a morálně silní. K tomu směřovalo jeho spisovatelské úsilí v oblasti filozofie a rétoriky. V době otia, času, kdy nemusel nebo nemohl plnit povinnosti ve státní službě, věnoval veškeré síly tvorbě spisů, které měly Římanům zprostředkovat poznání řecké filozofie a přispět k ustavení latinského literárního jazyka (většina jeho spisů vznikala ve dvou obdobích, a to v druhé polovině 50. let a mezi lety 46 až 43). Cicero byl mistrem slova nejen mluveného, ovládal všechny styly i výrazové prostředky, dbal o jazykovou čistotu, v oblasti filozofického pojmosloví rozšířil latinskou slovní zásobu, přispěl i k vývoji latinského verše. Ačkoli jeho stylistické zásady nebyly přijímány bez výhrad, stal se tento vyjadřovací styl kritériem, jímž se poměřovali jeho stoupenci i kritici. V jeho spisech dospěla latina ke klasické souladnosti.125 I díky tomuto Ciceronovu působení se mohla zrodit generace „zlatých“ autorů, jakými byli Vergilius, Horatius nebo Livius. Ciceronův vliv ve všech oblastech, do nichž svou činností a literární tvorbou zasáhl, byl a po mnoho dalších staletí zůstal zcela mimořádný. Cicero se rozhodně zasazoval o povznesení vzdělanosti, jehož podle jeho představ bylo možno dosáhnout propojením řeckého vzdělávacího systému (paideia) s římským mravním ideálem (virtus). To je v jeho pojetí humanitas, soubor pozitivních vlastností kultivovaného člověka, jež je dodnes oporou evropské kulturní tradice.
124
Ciceronův literární odkaz tvoří 10 filozofických spisů, 2 spisy filozoficko-politické, 58 soudních a politických řečí, 8 titulů k teorii rétoriky, 4 sbírky dopisů, zlomky básnických děl a překladů z řečtiny. Několik desítek řečí a řada filozofických děl se nedochovala. 125 Klasičnost měla ovšem i svou stinnou stránku, totiž že se tato spisovná latina citelně začala vzdalovat od živého, hovorového jazyka.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238309