Nová náboženství a násilí (Ukázka, strana 99)

Na základě pro­roctví z roku 1770, v němž Leeová odhalila sex jako příčinu lidské zka­ženosti, žili muži a ženy v komunitách odděleně. Celibát ostatně podle nich patří do bo­žího králov­ství, v němž fyzické tělo a jeho sexualita nemají žádný význam. O tomto krá­lovství věřili, že už ve své počáteční podobě nastalo, a to právě mezi shakery a díky Ann Leeové, jež je Kristem při jeho druhém příchodu. Leeová tak podle shakerů reprezentuje ženskou podobu Boha, zatímco Ježíš ukázal jeho mužskou tvář. Bůh je totiž v pojetí sha­kerů jednotou otcovského a mateřského principu. Tuto jednotu vyjadřoval i jejich nej­charakterističtější obřad: bohoslužebný tanec, při němž v extatickém stavu prožívali boží království a při němž také od roku 1837 přinášeli zprávy od zemřelých, kromě jiných i od matky Ann Leeové.263 Z dědictví britských kvakerů a ze specifické teologie amerických shakerů vyplývaly další typické rysy těchto komunitních společenství: pacifismus, jenž z nich činil snadnou kořist násilníků, úcta k ženám a pro­sazování jejich rovnosti s muži, společný majetek i kolektivní rozhodování. Některé tyto rysy je ostatně možné nalézt i ve výše zmíněném hnutí Dvanáct kmenů. Podobná jemu a také řadě jiných náboženských komunit je i vkusná řemeslná tvořivost založená na pilné, dobře organizované a vynalézavé práci. Shakerům je připisováno množství vynálezů (kromě jiného i pily cirkulárky) a jejich židle a další drobný nábytek jsou i dnes inspirací designérům.

Komunity shakerů se sice postupně institucionalizovaly ve Spojené společ­nosti věří­cích v Kristův druhý příchod, na­zývané též „Církev milénia“, ale jejich misijní růst se ve druhé polovině 19. století zastavil. Postupnému úbytku členstva nezabránila ani výchova sirotků, kteří pak v hnutí někdy zůstávali i v dospělosti. Po misijním úpadku následoval i úpadek ekonomický.

Usedlost Pleasant Hill, kde roku 1825 Lucy Bryantová prožívala drama se svou rodinou, byla uzavřena roku 1910 a dnes je kulturní památkou. Kdysi úspěšné hnutí má v současnosti již jen několik málo stoupenců.

Příběh Lucy Bryantové z roku 1825 má ale ještě jednu známou kapitolu.

Za týden po násilném davovém vzplanutí, jež se Lucy tehdy podařilo uhasit, přišel dav znovu, tento­krát o síle více než sta ozbrojených lidí a v čele s Lucyinou matkou. Podruhé se násilníci už na nic neptali a před očima shakerů, kteří jim v tom jako pacifisté nemohli zabránit, Lucy odvedli, a to navzdory jejím protestům.264 O její další náboženské orientaci není nic známo, ale jiných případů rodičovského násilí vůči jejich (obvykle dokonce již plnole­tým) 263/ Catherine L. Albanese: America Religions and Religion, s. 240–241.

264/ Stephen J. Stein: Alternative American Religions, s. 55–56.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238306

dětem, jež se připojily k některému novému náboženskému hnutí, je mnoho.

Pří­značné pro ně je přesvědčení rodičů, že tyto děti byly zbaveny svobodné vůle a zdravého rozumu, a že tedy jejich vyjádření nejsou nijak směrodatná.

K takovému přesvědčení patrně dospěla matka Bryantová během týdne mezi první a druhou razií v komunitě shakerů. V posledních padesáti letech někteří rodiče toto přesvědčení vyjadřují meta­forou „vymytí mozku“.

V posledním půlstoletí by totiž Lucy Bryantové, ale patrně i svatému Františkovi265 a mnoha dalším známým i neznámým historickým osobnostem hrozila rodiči inspirovaná akce, jež by se patrně odehrála v „klasických“ čtyřech krocích nebo alespoň v některých z nich: 1. stanovení „diagnózy“ výrazem „vymytí mozku“, který zpochybní platnost jaké­hokoli vyjádření dítěte, 2. jeho násilný únos mimo dosah náboženského společenství, 3. samotná „terapie“ formou takzva­ného deprogramování (podrobněji je popsáno ní­ že) a 4. vyhrožování (i násilím) v případě pokusu o návrat do náboženského společen­ství.266 V současné době je hrozba takového násilí na plnoletých dětech velmi malá, ale v západních zemích byla od 70. do 90. let minulého století reálná.

Pro tuto dobu byla totiž příznačná panika veřejnosti, vyplývající ze strachu ze sekt. Její příčinou bylo oživení necírkevního, alternativního náboženství na Západě v 60. le­tech a s ním spojený vznik stovek nových náboženských hnutí. Ústup náboženství z veřejné sféry v průběhu 19. a 20. století dovolil západním společnostem „zapomenout“ na to, že náboženství může být silnou, ba zdaleka nejsilnější motivační silou a že vedle těch, v jejichž životě hraje minimální, nebo dokonce žádnou roli, existují i lidé (a není jich málo), pro něž je nalezení odpovědí na existenciální otázky a přizpůsobení svého života těmto odpovědím vrcholně důležitou a naléhavou záležitostí.

Když pak západní společnosti byly konfrontovány se skutečnos­tí, že k novým náboženstvím konvertují obvykle vzdělaní, kultivovaní, altruističtí a i jinak společensky perspektivní lidé a že jejich konverze znamená náhlé a radikální opuštění jejich dosavadního způsobu života a rezignaci na konvenční společenské uplatnění, obrátila se společenská pozornost nikoli k potřebám těchto (obvykle mladých) lidí, ale téměř výhradně k oněm novým a nezná­mým náboženstvím. Nová náboženská hnutí se tak stala „veřejným nepřítelem“, 265/ Otec „…dostihnuv Františka, chytil jej bez milosti za límec a odvlekl do svého domu; tu pak zavřel jej do temné komory a držel v ní po několik dní, pokoušeje se slovy i bitím přivésti syna k rozumu.“ – Vlas­timil Kybal: Svatý František z Assisi, s. 14.

266/ Anson Shupe: Deprogramming Violence, in James R. Lewis (ed.): Violence and New Religious Movements, s. 400.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238306

jejich zakladatelům či vůdcům byly připisová­ny egois­tické, zištné úmysly, byl zpochybňován jejich náboženský účel a mravně odsuzovány jejich náborové metody. K vyhrocení společenské situace jistě přispěly i povrchní zna­losti o náboženství a kulturní přezíra­vost na straně veřejnosti, ale hlavně to, že vystupo­vání některých vůdců, některé nauky či náboženské praktiky se bohužel jevily jako odpovídající stereotypním předpokladům a temným podezřením veřejnosti.

S pozorností upřenou na nová náboženská hnutí kontrastoval malý zájem pochopit to, co mladá generace v těchto desetiletích skutečně prožívala. Mladí konvertité byli obvyk­le chápáni pouze jako pasivní „oběti sekt“, nešťastnou náhodou zachycení v „pasti“, kte­rou jim sekta nastražila, a podrobeni téměř neodolatelným psychickým technikám, je­jichž výsledkem je jejich totální odevzdanost do rukou vůdce. V této společenské atmo­sféře se skvěle dařilo vysvětlením, která tento koncept „zlých sekt“ a „nevědomých obě­tí“ potvrzovala. Připojení konvertitů k novým náboženským hnutím a jejich vytrvalé setrvávání v nich bylo vysvětlováno především prostřednictvím metafor „vymývání mozku“, „reforma myšlení“, „řízení mysli“ či „programování mysli“ a taková vysvětlení získala i podporu v části akademické obce (byť se jednalo o menšinovou část a relevant­ní podpora byla v podstatě pouze dočasná).267 Na základě mravního rozhořčení, které taková vysvětlení činnosti „zlých sekt“ vyvolá­vala, se začaly tvořit občanské organizace, složené obvykle z rodičů a dalších příbuzných „obětí sekt“ a jiných aktivistů. První z nich vznikla roku 1972.268 Spolu se svými akade­mickými zastánci jsou tyto organizace chápany jako takzvané antikultovní hnutí,269 což je označení, které se v tehdejší velmi emotivní atmosféře stalo pejorativní nálepkou. Anti­kultovní hnutí podobně nálepkuje své odpůrce jako „obhájce sekt“ a podezírá je z toho, že k obraně nových náboženských hnutí je vedou finanční a jiné zištné zájmy.

Je přitom evidentní, že na jedné straně se antikultovnímu hnutí podařilo poukázat na určitá nebez­pečí, ale na druhé straně vědci, kteří ve skutečnosti 267/ V češtině více Zdeněk Vojtíšek: Pastorační poradenství v oblasti sekt a sektářství, s. 20–25 s odkazy na nejvýznamnější odborné práce; stručně též Douglas E. Cowan – David G. Bromley: Sekty a nová nábo­ženství, s. 101–106.

268/ Jednalo se o organizaci později nazývanou FREECOG a zaměřenou proti novému náboženskému hnutí Děti boží, zmíněnému na začátku této kapitoly též pod názvem Rodina či Rodina lásky.

269/ Stručné shrnutí problematiky antikultovního hnutí Stuart A. Wright – Susan J. Palmer: Storming Zion, s. 11–23. V češ­tině o něm poprvé referoval Du­šan Lužný: Nová náboženská hnutí, s. 132–146. Philip Jenkins upozornil na to, že obdoby antikultovního hnutí se zákonitě objevily v re­ akci na nová náboženská hnutí už v době před vznikem antikultovního hnutí v sedmdesátých letech 20. století – Philip Jenkins: Mystics and Messiahs, s. 10–14, 121–148.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238306